Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Ladislav PEŠEK vl. jm. Ladislav Pech (* 4. 10. 1906 Brno, † 13. 7. 1986 Praha)  – herec; syn herců Ladislava Pecha (1866–1942) a E. Pechové, bratr herečky M. Walterové. Pocházel ze staré herecké rodiny. S atmosférou div. zákulisí se seznamoval téměř od narození. První hereckou průpravu získal od rodičů. Začal studovat na reálce, přešel na dvouletou obchodně živnostenskou školu a pak byl přijat na brněnskou Konzervatoř (1922–27). Během tohoto studia pobýval jako stipendista krátce v div. škole Maxe Reinhardta v Berlíně. Už v závěru studia na konzervatoři vystupoval na scéně Národního divadla v Brně, kam byl po absolutoriu na škole (1927) také přijat a kde nastudoval na čtyři desítky rolí. Tehdy si osvojil jako pseudonym matčino dívčí jméno. Na pozvání K. H. Hilara vystoupil na podzim 1928 pohostinsky v Národním divadle v Praze a po dalším hostování následujícího roku se stal členem činohry, kterým zůstal nepřetržitě až do odchodu na odpočinek (1976). Vytvořil zde kolem 300 postav. Začínal v inscenacích Hilarových, Dostalových a Frejkových, pokračoval ve spolupráci s Jindřichem Honzlem a Alfrédem Radokem a končil s režiséry o generaci mladšími Macháčkem nebo Jaromírem Pleskotem. Peškovo herectví vyrůstalo z rodinné tradice, v níž dominovaly postupy psychologického realismu. Pešek je obohatil groteskním viděním světa, které patří k základním rysům jevištního expresionismu, jenž poznamenal počátky jeho tvorby. Ostře stylizovaný projev a systematicky rozvíjená fyzická trénovanost s citem pro rytmický a taneční pohyb ho sblížily s tvůrci meziválečné avantgardy. Na jevišti postupně vytvářel typově různorodé dramatické postavy komické i dramatické až tragické, od nesentimentálních mladých mužů přes lidové tragikomické typy až po životem zmoudřelé starce. Každé z nich však vtiskl neopakovatelnou svébytnost a kouzlo své osobnosti. Jeho nejvlastnějším světem byli obyčejní lidé bystrého, ale nekultivovaného intelektu, překonávající vtipně a optimisticky překážky, jež jim život postavil do cesty. S nemenším zdarem, byť ne tak často, hrál také muže, kteří své přirozené inteligence zneužívali, vychytralé podvodníky většího či menšího kalibru. Přitom byl hercem širokého výrazového rejstříku, okouzloval diváky perfektním technickým provedením role, za nímž se skrývala náročná fyzická příprava i hluboké myšlenkové pochopení vnitřního světa postav. Už od mládí překvapoval mimořádným pohybovým mistrovstvím (hbitostí, mrštností, uměl tančit, stepovat atd.), pro něž si programově udržoval neobvyklou fyzickou kondici. Až do pokročilého věku udivoval svou intelektuální a tělesnou vitalitou. Z jeho českých div. postav je třeba vyzvednout aspoň Švandu, Kalafunu či Vocilku ve Strakonickém dudákovi, Tuláka ze hry bratří Čapků Ze života hmyzu, Zajíčka a Kláska v Lucerně, Lízala v Maryše, Šumbala v Našich furiantech, Ezechiela v Tvrdohlavé ženě, doktora Galéna v Bílé nemoci. Ze světového repertoáru Sancho Panzu, římského otroka Pseudola v Plautově komedii Lišák Pseudolus, Skapina, Harpagona a Jíru Dandu ve hrách Molièrových, Puka ve Snu noci svatojánské, Polonia v Hamletovi, Dauphina ve Svaté Janě, Chlestakova v Revizorovi, Archieho Rice v Osbornově Komikovi a Tovjeho v muzikálu Šumař na střeše. Pešek rovněž významně zasáhl do vývoje našeho filmu, jemuž vděčí za největší popularitu, i když si dlouho nemohl na kameru a hlavně na nižší umělecká hlediska filmařů zvyknout. Návštěvníci biografů ho poprvé zahlédli jako nevěstina bratrance Pepiho Kulíka ve frašce E. A. Longena Miláček pluku (1931) a vzápětí nato jako mysliveckého adjunkta v Kodíčkově zfilmování div. komedie Karla Čapka Loupežník (1931). Do roku 1945 se objevil ve více než čtyřiceti filmech, zpravidla sice nikoliv v hlavních, ale zato výrazných a přitažlivých rolích. Režiséři ho téměř výhradně považovali za komika, tudíž ho v nenáročných filmech stereotypně obsazovali do rolí veselých, rozverných, vykutálených, popletených či nesmělých mládenců, vesměs sportovně založených a intelektuálně nezatížených, někdy také poněkud prostšího ducha: debilní hraběcí synek Konrád Rundstein v komedii V. Slavínského Matka Kráčmerka (1934) a koktavý tajemník Petr Holub v Slavínského Uličnici (1936). Od tohoto stereotypu se výrazně odlišila aktivní kladná postava mladého nezaměstnaného Pepíka Pavelky, jemuž horoucí láska k životu pomohla přenést se přes všechny nesnáze doby v sociálně laděném filmu L. Broma Harmonika (1937). Nejúspěšnější však byl v rolích protřelých septimánů Ády Čuřila a Vojtěcha Kulíka, které ve „študáckých“ filmech M. Friče Škola, základ života (1938) a Cesta do hlubin študákovy duše (1939) zahrál s velkou suverenitou a naprostou věrojatností poté, co již dávno překročil třicítku. V komedii V. Binovce Jarka a Věra (1938) vytvořil v roli sextána Jarky Pšeničky téměř mladokomickou dvojici sourozenců s E. Gerovou. Častěji se však uplatňoval v kamarádských dvojicích nebo trojicích s mužskými partnery J. Dohnalem (Lidé na kře, 1937; Okénko do nebe, 1940) a J. Pivcem (Hotel Modrá hvězda, 1941; U pěti veverek, 1944). Z dalších rolí tohoto období zaslouží zmínit ještě tragikomickou figuru zlodějíčka Honzíka z Cikánova dramatu Batalion (1937), nesmělého redaktora Jana Valteru, trvale konsternovaného potřeštěnými nápady přítele Viktora Bláhy (O. Nový) z komedie M. Friče Roztomilý člověk (1941), u téhož režiséra si zahrál nešťastného spisovatele detektivních románů Karla Kryšpína, zataženého do skutečného gangsterského dobrodružství, v parodi na detektivky Těžký život dobrodruha (1941), anebo úředníka a vtipálka Rudolfa Bejšovce z Valentina Dobrotivého (1942). Více příležitostí skutečně důstojných jeho formátu poskytla Peškovi až znárodněná kinematografie v závažnějších charakterních rolích. První z nich byla titulní postava Cikánovy adaptace historického románu Antala Staška O ševci Matoušovi (1948), postava podkrkonošského ševce, který se pod vlivem revolučních myšlenek roku 1848 postavil proti bezpráví, byl odsouzen k nuceným pracím, ale podařilo se mu uprchnout do ciziny s vírou, že se dočká lepších časů. V Hubáčkově povídkovém filmu Haškovy povídky ze starého mocnářství (1952) vytvořil na hranici tragédie se pohybující titulní postavu povídky Trampoty pana Tenkráta, malého ušlápnutého úředníčka – oběti tyranského rady Benzeta (J. Marvan). Zcela jiného druhu byla postava inženýra Prokopa ve filmu Únos (1952), člověka zcela apolitického, který teprve po pirátském únosu čs. letadla do západního Německa pozná, že práci nelze oddělovat od politiky a že proti zvůli a násilí je třeba bojovat. Podobným burcujícím dojmem vyzněla rozsahem sice malá, ale v Peškově mistrovské interpretaci silná postava starého židovského vězně z Brynychovy obludné vize nacistického ghetta Transport z ráje (1962). Éra 50. let přinesla ještě další velké charakterní role: komedianta Žaka v adaptaci povídky Ivana Olbrachta Bratr Žak, zfilmované pod názvem Komedianti (1953), královského šaška Miserere v prvních dvou dílech Vávrovy husitské trilogie (Jan Hus, 1954; Jan Žižka, 1955) a chodského dudáka Jiskru Řehůřka v Psohlavcích (1955) M. Friče. Z div. prken si přinesl do filmu i lidského a rozvážného Kalafunu ve Steklého adaptaci Tylova Strakonického dudáka (1955). V Pleskotově pohádce podle K. J. Erbena Obušku, z pytle ven! (1955) si s chutí zahrál chudého muzikanta, který ztrestá lakomého hostinského (J. Beyvl). Byl chápajícím tatínkem patnáctileté osiřelé dívky Bláži Borové (J. Tvrzníková) v Pleskotově prvním zfilmování dívčího románu Marie Majerové Robinsonka (1956), poddajným učitelem Bajtkem v psychologickém dramatu Ladislava Helgeho Škola otců (1957), napraveným a poctivě se živícím někdejším kasařem Fialou v Blumenfeldově detektivní komedii Kasaři (1958), za svou dobrotu svatozáří odměněný účetní Knotek v povídce J. Krejčíka Glorie z čapkovského triptychu O věcech nadpřirozených (1958), laskavým řídícím učitelem ve druhé povídce koprodukčního čs.-sovětského filmu režiséra Stanislava Rostockého Májové hvězdy (1959). Hrál otce dospívajících synů a dcer (Probuzení, 1959; Zlé pondělí, 1960), dělníky (Lidé jako ty, 1960; Černá dynastie, 1962; Bez svatozáře, 1963), úředníky (Hrdina má strach, 1965) a intelektuály s akademickými tituly (Tvár v okne, 1963; Lidé z metra, 1974). Do 70. let vstoupil v Čechově muzikálovém zpracování div. hry Františka Langra Obrácení Ferdyše Pištory s názvem Svatá hříšnice (1970). Hrál v něm zkrachovalého knížete, ověšeného stužkami a řády, v jehož bezděčné komičnosti byl i náznak smutku, který však nikdy nesklouzl do laciné sentimentality. Roztomile komické kreace předvedl ve druhé polovině 70. let jako profesor botaniky Boček v parodii O. Lipského Adéla ještě nevečeřela (1977) a „kouzelný dědeček“, který v Schulhoffově satirické veselohře Já už budu hodný, dědečku! (1978) ztrestá ješitného a nadutého herce Bergnera (M. Kopecký). Kromě divadla a filmu uplatnil své herectví i v dalších dramatických formách: před rozhlasovým mikrofonem a v ateliérech ČST, se kterou spolupracoval prakticky od zahájení vysílání roku 1953. Z mnoha desítek tv. inscenací, v nichž hrál, uvádíme: Námluvy (1962), Malér (1965), Vrah dostal Goncourta (1966), Barometr (1969), Ohnice (1969), Vražedný týden (1970), Za ranních červánků (1970), Dlouhý podzimní den (1971), Josefina (1973), Bratranec Pons (1973), pozdní léto (1974), Ráno budeme moudřejší (1977), Tři na lavičce (1978), Pastýřův dar (1979), Nebožtíci na bále (1979), Italské jaro (1980), Nezralé maliny (1981), Spor dramaturga Stroupežnického (1982), Slečna se špatnou pověstí (1982), Diplomat (1982), Hodina před ránem (1983), Jako kníže Rohan (1983), Smrt krále Václava IV. (1983) a Václava Kašpara den pátý (1985). Neutuchajícím temperamentem a životní moudrostí prodchl i své postavy v celé řadě tv. pohádek a her pro děti a mládež: Dobrodružství Huckleberryho Finna (1966), Pinocchiova dobrodružství (1967, 1970), O princezně, která pořád vařila (1967), Popelka (1969), Mrtvý princ (1971), O chrabré Kordule (1972), Zlatovláska (1973), Kleofášek (1974), Nezbedná pohádka (1976), pohádka o ebenovém koni (1978), Hastrmanská povídačka (1978), Tlustý pradědeček (1984), Až já budu královna (1984) a mnoha dalších. Menší role odvedl také v seriálech (Sňatky z rozumu, 1968; Nejmladší z rodu Hamrů, 1975; Nemocnice na kraji města, 1978; Zákony pohybu, 1979 či Sanitka, 1984). Své zkušenosti předával adeptům herectví jako profesor na Pražské konzervatoři (1943–47) a na DAMU (1947–50). Na svou div. dráhu a kolegy vzpomíná v knize Tvář bez masky: skutečnost a sen (1977, 1979). Komplexní analýzu jeho tvorby přinášejí monografie Otakara Blandy Ladislav Pešek (1964) a Viktora Kudělky Ladislav Pešek (1987). Režisér J. Patočka natočil krátkometrážní střihový medailon Národní umělec Ladislav Pešek (1959). Nositel Řádu práce (1967), Řádu republiky (1981) a titulů Zasloužilý umělec (1954) a Národní umělec (1958).

PANA MILOŠE FIKEJZE
http://www.libri.cz/databaze/film/heslo/3618