Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Ladislav POTMĚŠIL (* 2. 9. 1945 Praha)  – herec; manžel herečky J. Brouskové, otec loutkoherečky Marie Mrázkové (* 1969) a scenáristy a dramaturga Jana Potměšila (* 1978). Narodil se na pražském Žižkově v dělnické rodině. Otec ho od útlého dětství brával do Uranie a jiných pražských divadel. Později chodil do divadla sám „na bidýlko“. Zpíval v karlínském pionýrském souboru Rudý šátek a hrál divadlo s Pionýrským domem v Parku kultury. Po škole se vyučil instalatérem a hrál v amatérském souboru Inklemo, jednom z divadel malých forem kabaretního typu. Na profesionální scéně vystoupil poprvé ve čtrnácti letech jako mladý Marcius v Shakespearově Coriolanu (Ústřední divadlo čs. armády) a o rok později v Karvašově Zmrtvýchvstání dědečka Kolomana (Divadlo E. F. Buriana). Po absolutoriu herectví na DAMU (1969) nastoupil své první angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého, kde již předtím hostoval. Zde přešel od dětských rolí přes mladé typy romantických, něžných a citlivých hrdinů až k postavám charakterním, převážně komického rázu. Ztělesnil např. Jana Ratkina ve Stříbrném větru, Donnieho Barkera v Ingeho Návratu do pekel, Rudolfa v Pohledu z mostu, Chlestakova v Revizorovi, titulního hrdinu Pagnolovy hry Aféra Topaze, vodníka Michala v Lucerně, floutka Valvrta v Cyranovi z Bergeracu, Golutvina v Ostrovského komedii I chytrák se spálí, Ferdyše v Obrácení Ferdyše Pištory a průmyslníka Bartoše ve Steigerwaldových Dobových tancích. Roku 1989 zakotvil na dvě sezony v Divadle S. K. Neumanna, respektive Divadle pod Palmovkou, další dva roky působil v Divadelní společnosti Josefa Dvořáka a od roku 1993 je členem souboru Divadla na Vinohradech. Také ve filmu začal chlapeckými rolemi. Debutoval v dětském dobrodružném filmu Hanuše Burgera Ledové moře volá (1961) úlohou kamelota Rudly, jednoho z pětice pražských dětí, které se roku 1934 vydaly na pomoc sovětským polárníkům. Další postavy jinochů, učňů i studentů vytvořil ve filmech Transport z ráje (1962), Neklidnou hladinou (1962), Strach (1963), Láska nebeská (1964), A pátý jezdec je Strach (1964), v povídce Set z filmu Ivo Nováka Bubny (1964) a v Brynychově povídce Místo z triptychu Místo v houfu (1964). Z počátečních menších rolí se rychle staly hlavní postavy, které mu zůstaly, i když se přehrál z klukovských rolí do postav mladých mužů, obvykle členů nějaké party nebo skupiny. Takový byl Pepík Adamec, chovanec výchovného zařízení pro delikventní mládež, v Hanibalově psychologickém dramatu Škola hříšníků (1965). Od poloviny 60. let se na plátně – podobně jako na jevišti – profiloval v představitele zamilovaných a většinou odmítnutých ctitelů s jemnou duší. Prototypem těchto postav byl mladičký liftboy Jirka z velkého lázeňského hotelu, marně toužící po lásce krásných žen, které při své práci letmo poznává v lyrickém středometrážním filmu Zbyňka Brynycha Tempo první lásky (1966). Také jeho Alfréd Neugeborn zvaný Fici trpí nenaplněnou horoucí láskou ke krásné židovské dívce (Krystyna Milołajewska), titulní hrdince Moskalykova psychologického dramatu Dita Saxová (1967). Hořké zklamání z rozvratu mladého manželství se sobeckou a lehkomyslnou dívkou (E. Hudečková) prožil jako hrdina Hanibalova filmu Dvě věci pro život (1972) a na pokraji podobného osudu stanul v roli vojáka základní služby Vondráčka, který využije volného odpoledne k nenadálé návštěvě své nevěsty (J. Kotrbová) ve filmu Ivo Nováka Půlnoční kolona (1972). A do třetice ve snaze zachránit rozpadávající se manželství opouští kamarády v posádce pohraniční stráže v dobrodružném filmu Jaroslava Soukupa Drsná Planina (1979). Z vojenského života ve válečných podmínkách čerpal námět dobrodružný film Zbyňka Brynycha Oáza (1972). Potměšil v něm hrál jednoho ze sedmi uprchlíků z cizinecké legie, kteří svedli za 2. světové války uprostřed africké pouště krutý boj s žízní a s posádkou sestřeleného německého letadla. V letech 1972–77 se ve filmu dosti nepochopitelně odmlčel. V této době se přehrál do zralého muže, jakým byl třeba jeden z obyvatelů nového paneláku na sídlišti, věčně nedospalý řidič autobusu, jehož ženě se narodí další dítě, ve filmu V. Chytilové Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), nebo Egon Erwin Kisch v životopisném filmu o E. A. Longenovia jeho ženě Xeně Každému jeho nebe (1981), který natočil režisér Karel Steklý. Kromě vojenských uniforem oblékal často stejnokroje příslušníků bezpečnosti (Pět mužů a jedno srdce, 1971; Zlaté rybky, 1977; Divoký koník Ryn, 1981; Zelená vlna, 1982; Já nejsem já, 1985). Nezřídka se také pohyboval na opačné stráně zákona v rolích podvodníků a pachatelů trestné činnosti (Sny o Zambezi, 1982; Zátah, 1985; Mravenci nesou smrt, 1985). Z kategorie žánrového figurkáře na pozici komediálního protagonisty ho katapultovala série nenáročných komedií režiséra Jaroslava Soukupa (s nímž již předtím úspěšně spolupracoval), ve kterých dosáhl značné popularity svými groteskními postavami energických a poněkud potrhlých chlapíků: cholerický otec kominického učně Jirky Horáčka (R. Hrušínský nejml.) ve dvojici hudebních komedii Discopříběh (1987) a Discopříběh č. 2 (1991), a především excentrický náčelník policejní školy major Václav Maisner, který je stejně nezdolný a akceschopný jako smolařský a lidsky chybující, v sérii bláznivých policejních parodií Byl jednou jeden polda (1995), Byl jednou jeden polda II – major Maisner opět zasahuje! (1997) a Byl jednou jeden polda III – major Maisner a tančící drak! (1999). Stereotyp ztřeštěně komických figur narušil pouze tragickou úlohou bonvivánského ministerského předsedy K. ve Věrčákově hořké komedii s prvky politické satiry Ceremoniář (1996). Zatím naposled se na plátně objevil jako král v Troškově drdovské pohádce Nejkrásnější hádanka (2008) a ředitel školy Halbich v Šíchově psychologickém dramatu ze školního prostředí Bastardi (2010). Mnohem rozmanitější repertoár a rejstřík rolí mu už téměř půl století nabízí televize v desítkách pohádek (Kubula a Kuba Kubikula, 1959; Dařbuján a Pandrhola, 1959; Uloupený smích, 1977; Chudák Muzika, 1981; Kmotři z blat, 1983; O těch Martinových dudách, 1991; Dunajská královna, 1992; Pohádka o prolhaném královstvíčku, 1992), filmů a her všech žánrů (Alexandre Dumas starší, 1970; Lidé na křižovatce, 1971; Kukačky, 1973; Na dvoře vévodském, 1979; Ohnivé ženy, 1983; Někdo schází u stolu, 1988; Bronzová spirála, 1988; Pátek, čas motýlů, 1989; Dáma a smrt, 1992; Bubáci pro všední den, 1995; Karlínská balada, 2000; Ideální manžel, 2001; Brouk v hlavě, 2002; In nomine patris, 2004) a seriálů (mj. Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Žena za pultem, 1977; Doktor z vejminku, 1982; Rodáci, 1987; Prima sezóna, 1994; Hříchy pro diváky detektivek, 1995; Zdivočelá země, 1997; Cesty domů, 2010), kde oslovil nejširší diváckou obec především jako špeditér Novák, jinak pohodový štamgast z Hospody (1996–97) a MUDr. Aleš Čížek z Ordinace v růžové zahradě (2005–07).

S LASKAVÝM SVOLENÍM PANA MILOŠE FIKEJZE
http://www.libri.cz/databaze/film/heslo/3822