Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Jičín – město pohádky je slogan obvykle spojovaný s Rumcajsem a Václavem Čtvrtkem. Jenže z Valdštejnova města pocházel také proslulý pohádkář Josef Jan Nepomuk Kubín. Narodil se 7. října 1864. (Romantická historka praví, že si oficiální druhé křestní jméno vybral na počest vzniku republiky podle prvního Slováka, kterého potkal. Věřte – nevěřte.) Po absolvování gymnázia zkusil štěstí na medicíně, odkud brzy přešel na Filozofickou fakultu. Roku 1890 nastoupil jako středoškolský profesor dráhu učitele češtiny, francouzštiny a němčiny. Rozsáhlé pedagogické kolečko po vlastech českých a moravských ukončil roku 1925. Při učitelských štacích chodil mezi pamětníky, poslouchal a zapisoval. Získal si jejich důvěru a pomohl uchovat zapomínané písničky, pověsti a vyprávění. Solidní pověst měl coby překladatel - troufl si například na převod francouzské klasiky Píseň o Rolandovi, vydal několik učebnic. Byl činný časopisecky u nás a v zahraničí (Věstník českých profesorů, Das Magazin für die Literatur des In- und Auslandes,  Československá etnografie, Malý čtenář, Venkov, Listy filologické).
 
Debutoval ještě za první světové války svazkem Pohádky z Kladska. Výhradně na literární tvorbu se soustředil až po odchodu do důchodu (1925). Jeho dílo čítá - bez výborů - několik desítek titulů. Kritika si cení zvláště sbírek z Kladska a Podkrkonoší, po osvobození pak dětských knížek V ráji mladosti a Co se Vítkovi zdálo. Za umělecký vrchol bývá považována Jivínská (rozuměj Jičínská) pentalogie. Kubínovy práce byly dostupné i za nacistické okupace, lidové moudrosti sítem cenzury nějak zvláštně proklouzly. V letech 1941 – 1944 mu vyšlo neuvěřitelných sedm titulů! To on zpopularizoval výraz „poudačky“ a dokázal, jak kouzelná je naše mateřština a její nářeční varianty.
 
Co nasměrovalo pětaosmdesátiletého kmeta do řad KSČ, věděl asi jen on sám. Stal se angažovaným (a režimem protežovaným) autorem. Stařičký literát se vykupoval v rádobysatirických veršovánkách na západní zlořády a tvrdě tepal jejich představitele. Moc se mu odvděčovala tituly (zasloužilý, později národní umělec, čestné členství v Národopisné společnosti ČSAV etc.), vznikl o něm krátký dokument. Jeho příběhy byly uváděny na předních scénách pro děti v Praze, Prostějově, Plzni, Brně. Také Československá televize mnohokrát sáhla po Kubínových předlohách. Samostatnou kapitolou jsou pak košilaté čtvrthodinové filmové miniaturky, uváděné kdysi v kinech před hlavním programem. Třeba Všehochlup režiséra Smetany z roku 1978, s náramným gustem vyprávěný Františkem Filipovským, by měl být označen hvězdičkou i na Silvestra. (Na báječném DVD Pohádky pro dospělé je Kubín zastoupen hned čtyřikrát!)
 
Nedávné záslužné bádání PhDr. Zdeňka Rubeševšak šokuje skrývanou tváří spisovatele. Dokumenty týkající se legendárního vypravěče odhalují hodně ošklivých věcí – necitelnost k osudu dcery, zatčené a umučené za války nacisty, k bývalým přátelům, lakotu i v našich zemích přímo obludnou. Kubínovy morálně volní vlastnosti tedy byly přinejmenším sporné. Ale za Všehochlupa bych mu snad i odpustil…
 
Josef Štefan Kubín zemřel 31. října 1965 v Praze. Jak jinak než v pohádkovém věku - dožil se 101 let. Pohřben byl na vyšehradském Slavíně. V Jičíně mají jeho ulici a mateřskou školku. Existuje i kulturní cena Jivínský Štefan.