Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Přiznám se hned, že mi jméno dnešní osobnosti nic neříkalo. Básnířka Irma Geisslová byla známá koncem předminulého století. Její návrat do české literatury po šedesáti letech měl průběh takřka detektivní. Ale popořadě.
 
Pocházela z rodiny železničního úředníka, proto se rodina často stěhovala. Irma se narodila v Budapešti 6. 7. 1855. Děti do školy nechodily. Otec, veliký vlastenec, je učil doma. Od čtrnácti let, když zemřela matka, se musela dívka starat o domácnost. První literární pokusy jí otiskl na přímluvu Jana Nerudy časopis Lumír již roku 1874. Přispívala do dalších periodik (Paleček, Světozor, Květy, Zlatá Praha, Česká včela). Zlom nastal o pět let později. Za vlastní peníze vydala temnou, pesimistickou až dekadentní sbírku Immortely. Společnost na ni zjevně nebyla připravena, kritiky vyzněly negativně. (Podivně se zachoval zmiňovaný Jan Neruda. Nejprve v recenzi knížku pochválil, aby ji vzápětí pohaněl.) Pro citlivou a společensky nejistou autorku šlo o osudovou ránu. Svou intimní poezii psala již jen „do šuplíku“. Další básnické sbírky (Divoké koření, Luční kvítí, Z Podkrkonoší, Lípové květy) nedosáhly zdaleka kvalit prvotiny.Veřejně publikovala povídky z jí dobře známého železničářského prostředí, vlastenecké básně pro nejmenší čtenáře a několik dramat (Valdštýn v Jičíně).
 
Ano, Jičín se stal městem jejího srdce. Přistěhovala se tam roku 1884 a zůstala až do smrti. Angažovala se v místních kulturních spolcích, spolupracovala s novinami Krakonoš. Osobní život měla smutný, možná z toho tolik beznaděje v jejích verších. Prožila pár platonických lásek, nikdy se nevdala. Kvůli velkým problémům finančním žila s rodinou své sestry. Velmi si rozuměla s mnohem proslulejší spisovatelkou Sofií Podlipskou. Jejich dlouholetá korespondence, byť sešněrovaná společenskými pravidly, je cenným nahlédnutím do českého vlasteneckého (i ženského) prostředí.
 
Po smrti (zemřela 27. 5. 1914) se na Irmu Geisslovou v průběhu let zapomnělo. Díky úsilí básníka Ivana Slavíka vydalo hradecké nakladatelství Kruh výbor z její tvorby. Pod názvem Zraněný pták se objevil roku 1978. Dílo „prokleté“ spisovatelky však stále není známo úplně. Většina jejích prací dosud zůstává v rukopisech ve tmě archivů.  
 
 
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ