Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Chomutičky u Jičína byly administrativně včleněny do blízkých Chomutic roku 1950. Tou dobou už Josef Hiršal, zdejší rodák, slavil třicítku (*24. 7. 1920). Pocházel z rolnické rodiny. Za hravost a melodičnost, kterou dokázal uplatnit v literární tvorbě, zřejmě vděčil tatínkovi – kapelníkovi. Jistě i studiu na jičínském učitelském ústavu. Coby kantor působil jen rok. Až do konce války pracoval v lese. Měl za sebou juvenilní básnické pokusy v místních periodikách, ale mohl se pyšnit vydanými lyrickými sbírkami (Vědro stříbra, Noclehy a klekánice aj.).  
 
Po osvobození vystřídal – s nucenou dvouletou „výrobní“ pauzou v závodu ČKD - několik postů v pražských nakladatelstvích (Svobodné slovo, Orbis, Brázda, Naše vojsko, Československý spisovatel). Propagoval Laternu magicu, dělal zástupce šéfredaktora v Knižní kultuře. V roce 1966 nastoupil do „svobodného povolání“. Zpřístupnil s Jiřím Kolářem dětem příběhy o Kocourkově, Enšpíglovi a baronu Prášilovi. Člen literární skupiny Ohnice potkává ženu svého života. Bohumila Grögerová jej věrně doprovází až do smrti. Společně podepisují většinu vydávaných textů. (Výjimkou potvrzující pravidlo je výbor z Hiršalovy starší tvorby Soukromá galerie.) Dvojice objevuje experimentální poezii. Jejich vlastní příspěvek nese název JOB – BOJ. Vedle dodnes nepřekonaných překladů Morgensterna či Heissenbüttela interpretují díky rozsáhlým jazykovým znalostem i klasické autory (Poe, Heine, Kästner). Hiršal čile publikuje v našich a zahraničních časopisech, knih s jeho podílem utěšeně přibývá.
 
Nastupuje však „normalizace“. Hiršal s Grögerovou patří k prvním obětem, zejména po podpisu Charty 77. Jejich jména musí pokrývat jména přátel. Tisknou své texty v samizdatových edicích. Získávají několik významných literárních ocenění (Cenu Toma Stopparda, Cenu Egona Hostovského, Velkou rakouskou státní cenu). Věnují se zvláště memoárům. Po roce 1989 Hiršal dostává jako první Státní cenu za literaturu za překladatelskou tvorbu. Navazuje na své básnické období v parodické sbírce Párkař. Jeho třídílné vzpomínky Let let (s Bohumilou Grögerovou) jsou nadmíru poutavé čtení. Vděčíme mu za více než 70 překladů z poezie nejrůznějších - často velmi exotických - destinací. Zemřel 15. září 2003 na následky zranění po střetu s tramvají.   
         
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ