Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Jednatřicátého srpna 1925 se narodil Vratislav Blažek, člověk známý i neznámý. Zatímco Starce na chmelu nebo Světáky viděl (a miluje) každý, osud jejich autora, zvláště emigrantská část, je obestřena tajemstvím. Náchoďák, přítel Josefa Škvoreckého, výborný sportovec, muž mnoha řemesel a nezkrotného temperamentu, byl po mnoha alotriích vyloučen z gymnázia. Už tady si totiž brousil vtip na nebohých nadřízených. Učil se nějaký čas drogistou. V roce 1942 se díky nadání prosadil na grafickou školu do Prahy. Studia přerušilo totální nasazení. Po válce se dostal na AVU. Nevydržel dlouho, stejně jako na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. (Profesorem mu byl slavný Emil Filla.) Učarovalo mu totiž tvůrčí psaní.

Po převážně recesistických studentských pokusech začal přispívat do Dikobrazu, Kulturní tvorby, později Literárních novin, Plamene, Hostu do domu atd. Jeho doménou bylo kromě nevázané srandy tepání společenských zlořádů, kterých s nástupem komunistického režimu přibývalo. Stal se kmenovým autorem slavného Divadla satiry (Ferda – sirky – zeměkoule, Král Nerad hovězí). Po premiéře hry Kde je Kuťák? moc zrušila nejen toto představení, ale rovnou celé divadlo. Vratislav Blažek nastoupil do Čs. státního filmu jako dramaturg a scenárista (1949). Spolupracoval nejčastěji s režiséry Makovcem (Snadný život, Dva z onoho světa), Rychmanem (Starci na chmelu, Dáma na kolejích) a tandemem Kadár – Klos (Hudba z Marsu, Tři přání). Posledně zmíněný titul potvrdil Blažkovu pověst průšviháře – cenzoři snímek na dlouhých pět let zavřeli do trezoru. 

Nesmírně plodný literát stačil současně psát scénáře ke krasobruslařským programům, krátkým animovaným filmům nejlepších tvůrců (Trnka, Pojar, Hofman), úspěšné divadelní hry (Příliš štědrý večer, Šeherezáda), písňové texty (Chtěl bych mít kapelu, Lékořice, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě), našel uplatnění v rozhlase i TV, objevoval se v epizodních roličkách. Jeho velikou vášní byla hra v karty s dobrou společností (Werich, Brdečka atd.). Velmi statečně se choval při okupaci 1968. Podílel se na tajném televizním vysílání, byť si byl vědom, že v Československu tím pádem skončil. Emigroval do Západního Německa. Spolupráce s tamními filmaři však nenaplnila jeho představy. Zemřel předčasně 28. 4. 1973 v Mnichově. Posmrtně získal literární cenu Egona Hostovského za korespondenci s režisérem Václavem Táborským nazvanou Mariáš v Reykjavíku. 13. 9. 1990 spočinula jeho urna v rodném Náchodě.