Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

„Politika je duchovní záležitost a pro politiky platí totéž, co pro spisovatele – je to věc svědomí. Jsme ale bohužel svědky devalvace osobností jak v literatuře, tak v politice. Nevím, z jakého důvodu, a pochybuji, že někdo na světě to ví.“Jasnozřivá a čím dál pravdivější slova, že? Jejich autor Viktor Fischl se narodil v česko-židovské rodině 30. 6. 1912 v Hradci Králové. Měl o deset let mladšího bratra Pavla, který se později též zabýval literaturou. Zkoušku dospělosti Viktor složil na hradeckém gymnáziu roku 1930. Absolvoval právnická a sociologická studia na UK v Praze, získal titul doktora práv. Víc ho však lákalo psaní. Přispíval do časopisu Židovské zprávy, do rozhlasu. Ovlivněn Halasem a Březinou vydal několik sbírek básní (Jaro, Kniha nocí, Hebrejské melodie). Před válkou uprchl do emigrace, zapojil se do odboje. Získal anglická víza pro dvě stovky Čechů, kterým tak zachránil život. Ano, i my máme svého sira Nicholase Wintona. Jan Masaryk si ho vybral jako spolupracovníka na exilovém Ministerstvu zahraničních věcí. Fischl vedl oddělení propagandy, anglický politický referát, byl tajemníkem čs. PEN klubu. Do jeho bibliografie přibyly tituly Evropské žalmy nebo Mrtvá ves. V Anglii na velvyslanectví zůstal i po válce. Roku 1947 se vrací do Prahy k Masarykovi do informačního odboru Ministerstva zahraničních věcí. (Ze vzájemného povídání vytěžil později knížku Hovory s Janem Masarykem.)
 
Další nedobrovolné stěhování mu připravil komunistický puč. Jeho první próza Píseň o lítosti sice vyhrála soutěž Evropského literárního klubu, ale československou cenzurou neprošla. Fischlovi bylo jasné, jak se věci budou vyvíjet. Po dlouhém dohadování mohl v září 1949 odjet do Izraele. Naučil se hebrejsky a nastoupil do diplomatických služeb. Změnil si jméno na Avigdor Dagan. Tak i podepisoval svá hebrejská díla, ta česky psaná stále signoval Viktor Fischl. Izrael dvaadvacet let zastupoval jako velvyslanec např. v Japonsku, Barmě, Polsku, Norsku či Rakousku. Po roce 1977 se věnoval jen literatuře. Hlavní tématem jeho próz byl holocaust, vztah k Bohu, láska. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří Hrací hodiny, Jeruzalémské povídky, Obžalovací spis, Kafka v Jeruzalému, Rodný dům. Několik knížek věnoval dětem (Strýček Bosko, Říkali mu Sefi), překládal z němčiny, angličtiny a polštiny. Škoda, že Miloš Forman nenatočil adaptaci pozoruhodného románu Dvorní šašci, na který zakoupil práva.
 
Po Listopadu 1989 se Viktor Fischl pravidelně do Čech vracel. Stal se čestným občanem Hradce Králové, dostal mnohá ocenění, např. Cenu Egona Hostovského,Cenu Jaroslava Seiferta, Řád T. G. MasarykaIII. třídy. Hlavně ale získal spoustu nadšených čtenářů. Beseda v Klicperově divadle s ním někdy v 90. letech byla zážitkem, na který dodnes vzpomínám. Byť ho ke konci života trápily nemalé zdravotní obtíže (kvůli ztrátě zraku své poslední práce diktoval), tahle jeho myšlenka by měla být krédem pro každého: „Jednou jsem naslouchal dvěma starším ženám v čekárně. Vyprávěly si o nemocech a všelijakých trampotách, až najednou slyším, jak jedna druhé říká: „Co bych vám povídala. Starý člověk se vůbec neměl narodit.”… Kdykoliv si na to vzpomenu, všechno ve mně ještě vře. Myslím, že vždycky stálo a bude stát za to žít. Vychutnat si život do dna. Do posledního dechu. Měl jsem dost času si to vyzkoušet a ničím si nejsem tak jist.“ Vrchovatě naplněný osud Viktora Fischla skončil v Jeruzalémě 28. května 2006.