Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Teprve dvanáct let poté, co se hrdina dnešního vyprávění narodil, vznikla Československá republika. A než zemřel, stačil ještě prožít téměř tucet roků po Sametové revoluci. Mezi těmito daty proběhl jeden pozoruhodný lidský příběh. Alois Hlavatý přibyl do rodiny zedníka jako osmý v pořadí 6. července 1906 v Miletíně. Lásku ke psaní zdědil po otci, po mamince zase měl fenomenální paměť. Od mládí ho inspiroval zdejší slavný rodák Karel Jaromír Erben. Cesta Aloise Hlavatého k literatuře však byla nesrovnatelně klikatější.
 
Nejprve vystudoval hořickou obchodní akademii (maturita 1925). Následovala Vysoká škola obchodní v Praze. Na vojně získal důstojnickou šarži a vzdělání potřebné pro interní zpravodajskou službu. V civilu pak působil jako soudní znalec pro ekonomii. Za II. světové války se aktivně zapojil do hnutí národního odporu. Vedl odbojovou skupinu v Novém Bydžově. Díky svému zaměstnání mohl relativně volně cestovat po Protektorátu. Pár dní po vypálení Ležáků s nasazením života na unikátních fotografiích tuto otřesnou událost zdokumentoval. Brzy po osvobození mu vyšla prvotina - trio básní Květen. Pro Aloise Hlavatého je typické, že půlku honoráře věnoval své vojenské jednotce, tu druhou pak na Masarykovo konto proti tuberkulóze.     
 
Roku 1948 ho zadrželi pro vydávání ilegálního časopisu Nástup. Musel opustit republiku a odejít do Německa. Když se tajně vracel pro manželku, byl zrazen a zatčen. Ve vykonstruovaném procesu dostal za velezradu a vyzvědačství nakonec "jen" doživotí, byť původně mu navrhovali trest smrti. Skoro dvanáct let strávil v nejstrašnějších československých kriminálech za otřesných podmínek. Aby nepodlehl pesimismu, začal skládat básně. A protože nebyla možnost zaznamenávat je písemnou formou, učil se všechny zpaměti. Více než 6 000 veršů dvou set básní si pamatoval až do svého propuštění, ke kterému došlo 23. září 1960. (Po návratu Alois Hlavatý vážil 39 kilogramů...)  Básně si doma zapsal, samozřejmě bez naděje, že by kdy mohly být vydány.
 
Až do roku 1989 pracoval ve výstavnictví. Když byl plně rehabilitován, veškeré peníze, které dostal za své nespravedlivé věznění,věnoval Hořicím a Miletínu. A konečně mu začaly oficiálně vycházet knížky - Z bláta do louže, Ozvěny domova, Pohádky z naší malé zahrádky, Šelmy na scéně, Osliáda. Alois Hlavatý se přestěhoval v 90. letech natrvalo do Hořic. Dostal tady i v Miletíně čestné občanství. Byl do posledních chvil neobyčejně vitální. Vstával časně, cvičil a každý den si vyšel na vrch Gothard. Zemřel dva dny před svými pětadevadesátinami 4. 7. 2001 v Hořicích. Vděční občané po něm pojmenovali ulici, má zde pamětní desku. A pořád bychom si měli v těžkých chvílích připomínat, co kdysi napsal: "Je třeba si uchovat pevnou vůli a neochvějnou víru v lepší zítřek, protože jenom ten je ztracen, kdo sám sebe ztrácí!"