Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

"Pomluva - rozlitý inkoust. Utřeš, očistíš, a skvrna přece zůstane." „Lehká věc je mlčeti, když člověk nic neví.“ Když Hronov, tak Jiráskův. Když Jirásek, tak Alois. Slavný nositel tohoto příjmení přišel na svět 23. 8. 1851 jako čtvrtý potomek. Otec byl původně rolník. Pak přesedlal na pekařinu, ale nadělal dluhy. Syn Alois po německém gymnáziu v Broumově přešel na české v Hradci Králové. S maturitním vysvědčením v kapse váhal mezi historií a malířstvím, k němuž měl rovněž vlohy. Nakonec zvolil studium dějin na pražské Filozofické fakultě. Po absolutoriu (1874) získal místo středoškolského profesora v Litomyšli. Čtrnáct let tam předával žákům dějepisné a zeměpisné znalosti. Díky přátelským vztahům k osobnostem národní kultury (Aleš, Sládek, Rais) učinil Litomyšl důležitým střediskem českého obrození. A líbezná okolní krajina mu byla inspirací v literární práci.

Roku 1888 ho povolali na pražské gymnázium v Žitné ulici, učil až do roku 1909. V oněch časech vytvořil svá stěžejní díla. Už byl dávno ženatý, s manželkou Marií měl sedm dětí. V Praze se setkal se starými přáteli a našel nové (Machar, Kvapil, Nejedlý). Nebojácně se angažoval politicky, věren své myšlence: "Kdyby chtěl být člověk s každým vždycky zadobře, musel by často jednat proti svému svědomí a přesvědčení.." Ještě za Rakouska podepsal Manifest českých spisovatelů za samostatnost našich národů. Právě Alois Jirásek přečetl 28. října 1918 u sochy sv. Václava vyhlášení vzniku Republiky československé, on vítal T. G. Masaryka při návratu do vlasti. Stal se poslancem, r. 1920 i senátorem za Československou národně demokratickou stranu. Opakovaně se vracel do Hronova, navštívil Německo, Itálii, Slovensko, Maďarsko, kde čerpal poznatky pro své knihy. Uznání kritiky i čtenářů se mu dostalo velmi brzy. Mistrem byl titulován za svého života, sebrané spisy mu začaly poprvé vycházet roku 1890, v jeho devětatřiceti. Čtyřikrát (!) ho Československo nominovalo na Nobelovu cenu za literaturu.

Jirásek začal kariéru vlasteneckými básněmi. Přešel k povídkám a novelám, ovšem slávu mu přinesly rozsáhlé historické romány, v nichž zmapoval téměř celou českou historií. Tu bájnou zastupují Staré pověsti české, z pobělohorské doby známe Psohlavce nebo Temno, národním obrozením se zabývají knihy F. L. Věk, U nás nebo Filozofská historie. Nejvíc ho zajímalo husitství, viz tituly Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo, Slavný den. Materiály sice studoval velice pečlivě, ale výsledný tvar český národ často přespříliš idealizoval. Alois Jirásek byl také velmi úspěšným dramatikem. První uvedení se obvykle konalo v Národním divadle. Dodnes na repertoáru nalezneme Lucernu nebo Vojnarku, hry Kolébka, Gero, Emigrant, Zkouška znají už jen divadelní odborníci.      

Spisovatel dožíval nemocný jako vdovec ve své hronovské vilce. Zemřel 12. 3. 1930 v Praze. Státního pohřbu se zúčastnil prezident T. G. Masaryk, spisovatelovy ostatky spočívají v Hronově. Jirásek se dočkal poct i po smrti. Snad v každém městě má školu, náměstí, sady nebo aspoň ulici, naše nejstarší amatérská divadelní přehlídka (založena 1931!) se nazývá Jiráskův Hronov. Jeho knihy si mohou přečíst zájemci ve slovenštině, polštině, maďarštině, ruštině i němčině. Vyjde ještě někdy jeho dílo kompletní? Těžko. Vždyť kdo dnes louská Zolu nebo Turgeněva? Ale byla vyšlechtěna i odrůda velkokvěté růže nazvaná Alois Jirásek. Což by se velkému vlastenci jistě líbilo.

VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ