Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Život neuvěřitelný jako její jméno. Mezzosopranistka Jarmila Hassan Abdel Wahab (nar. Krzywá, rozvedená Schneider, ovdovělá Hassan Abdel Wahab, rozvedená Fröhlichová, přáteli zvaná Miluška) uměleckým pseudonymem Jarmila Kristenová. Narodila se v Praze 17. dubna 1917. Dcera houslisty a operní pěvkyně měla v podstatě budoucnost předurčenou. Už v pěti letech sehrála dětskou roli v Pucciniho Madame Butterfly. Při úspěšných studiích na konzervatoři v Praze (1932 - 1938) mezi její kolegy patřil zpěvák Beno Blachut nebo slovenský skladatel Ján Cikker. Jarmila pokračovala ve vzdělávání soukromě v Německu a Rakousku. Zároveň se prosadila v operních domech v Ostravě, Olomouci, Plzni, Salcburku a Klagenfurtu (1943). Výkon nadějné zpěvačky v Růžovém kavalírovi ocenil sám Richard Strauss. Během války pomáhala slovinským partyzánům, za což obdržela vyznamenání. V osvobozené vlasti strávila sezonu v pražském Divadle 5. května. Vzpomíná se zejména na její titulní roli v Bendově melodramatu Médea. Nejšťastnější dobu prožila ve Státním divadle v Brně. Během čtyř let excelovala jako Carmen, Emilie Marty v Janáčkově Věci Makropulos, Krasava v Libuši, Kněžna v Rusalce nebo v dílech Mozartových. Svými výkony zaujala operu ve Vídni. Hostování v poměrech po únoru 1948 se jevilo jako iluzorní, přece jen však našla skulinku. Uzavřela manželství s obchodníkem Schneiderem, čímž získala rakouské občanství.  Jejímu umění tleskala Vídeň, Salcburk, Mnichov, Holandsko, Dánsko, Norsko, Švédsko. 

Roku 1952 se rozvedla. V září potkala o více než třicet let staršího maršála, člena trůnní rady egyptského krále Mohammada Hassana Abdel Wahaba. Paša byl prakticky slepý, ve Vídni čekal na operaci zeleného zákalu. Paní Jarmila se o něj starala. Zákrok dopadl úspěšně, vzápětí požádal o její ruku. 5. ledna 1953 v Káhiře ji poprvé uviděl, stala se jednou z jeho čtyř manželek. Kultivovaný absolvent prominentních britských škol sice toleroval její katolickou víru, nemusela si ani zahalovat hlavu, vlídnost však měla meze. Život v přepychu vykoupila omezením koncertní činnosti, na cestách ji hlídal eunuch. Protože znala kunsthistorii, nakupovala umělecké předměty a posílala je do Čech, kam mohla jezdit. V roce 1956 uzurpoval v Egyptě moc prezident Násir. Wasab upadl v nepřízeň, těžce onemocněl. Jarmile hrozilo velké nebezpečí. V případě pašova úmrtí by na ni měl nárok jeho mladší bratr, fanatický islamista. Uprchla do Prahy, Egypt už nikdy nenavštívila. 

I v Československu ji čekaly problémy. Na pokračování operní kariéry musela zapomenout. Učila na menších hudebních školách. Když egyptský paša zemřel, vdala se potřetí. Manželství skončilo rozchodem. Paní Jarmila roku 1975 koupila polorozpadlou tvrz ve Studnici u Náchoda. S činorodostí sobě vlastní ji začala opravovat. Sbírala po okolí starožitnosti, porcelán, sakrální předměty. Zpívala, kde se dalo, vyučovala klavíru a šesti(!) cizím jazykům, r. 1964 sepsala životopis, vyprávěla o Africe. Po listopadu 1989 ji veřejnosti znovuobjevil rozhlas a další sdělovací prostředky. Do posledních chvil připravovala žáky na Lidové škole umění v Novém Městě nad Metují. Její zvláštní osud skončil 24. dubna 1996. Majetek, třebaže ho chtěla odkázat útulku pro opuštěné psy, připadl státu...