Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Příběh intelektuála, který se narodil do nevhodné doby. Spisovatel, scenárista a dramatik ze Smidar u Hradce Králové (*28. května 1924) po maturitě na hradeckém gymnáziu vystudoval činohru na DAMU u Jiřího Frejky. V pouhých pětadvaceti už samostatně režíroval (Hradec Králové, Trutnov, Šumperk). Práci redaktora si „osahal“ v časopisech Československý voják, Květen, Kultura a Kulturní tvorba, jistý čas vykonával funkci prvního tajemníka Svazu československých spisovatelů.

První básnické pokusy (sbírka Čas dovršený vyšla r. 1946 u otce zpěváka Karla Kryla v Kroměříži) ještě ovlivnila válka a ztotožnění se s poúnorovým režimem. Později v jeho tvorbě stále silněji rezonuje skepse, rozčarování, vědomí neodvratného konce (Venuše z Mélu, Podzimníček). Píše divadelní a rozhlasové hry, začíná spolupracovat s televizí (Waterloo, Julián odpadlík, Cesta Karla IV. Do Francie a zpět, Zikmund, řečený šelma ryšavá, Kingkongova smrt). Na začátku normalizace jeho jméno na čas z povědomí veřejnosti zmizelo. Vykoupil se veřejnou sebekritikou, zároveň ovšem publikoval v samizdatové edici Petlice.  Sám sebe našel až v historických prózách. Největší úspěch zaznamenala hned ta první. Román Tovaryšstvo Ježíšovo popisující proces rekatolizace na Litomyšlsku v poslední třetině 17. století zaujal čtenáře mj. v Maďarsku, Německu, Francii, Švédsku, Švýcarsku, Jugoslávii. V podobném duchu pokračovaly knihy Kuře na rožni, Svatý na mostě, Osmnáct Jeruzalémů.  Středem Šotolova zájmu se stal obyčejný člověk vláčený neúprosnými dějinami. Nezdarem skončila scénáristická spolupráce s dalším hradeckým rodákem, režisérem Otakarem Vávrou. Aktualizovaný Čapkův Krakatit (pod názvem Temné slunce) i Příběh lásky a cti o Boženě Němcové byly jen jedním z počinů, které dnes znají jen filmoví badatelé.  Jiří Šotola se uplatnil i jako překladatel z ruštiny a bulharštiny.  Zemřel 8. května 1989 v Praze.