Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

„Inteligence, vzdělání a talent nemají samy o sobě znaménko plus nebo minus. Podle mého soudu jsou podobny koňům a záleží na tom, do jakého vozu je zapřáhneme.“ 

Nikdy jsem neviděl někoho tak soustředěného jako Jana Špátu. Před začátkem své bilanční přehlídky (listopad 2003, kino Mladých, HK) téměř nekomunikoval. I blízkého přítele, hudebního skladatele Jana Klusáka, pozdravil jen zběžně. Při besedách mluvil rozvážně, tiše a neobyčejně skromně. Usilovná snaha říct přesně, co chce, byla základem jeho úspěchu. Guru českých dokumentaristů pochází z Náchoda (*25. října 1932), městem jeho dětství je však Hronov. Rodinné papírnictví nedobrovolně přešlo po r. 1948 "do rukou pracujícího lidu" a Jan Špáta odchází do Prahy. Na grafické průmyslovce volí studium fotografie. Roku 1957 ukončil další vzdělávání na Katedře kamery FAMU. První léta byl zaměstnancem Krátkého filmu Praha. Jistě netušil, že jako kameraman se podepíše pod více než 300 snímků naší dokumentární elity (Táborský, Šefranka, Třeštíková, Vihanová, Sommerová). 

Nejdůležitější pro něj bylo setkání s Evaldem Schormem. Rozuměli si pracovně i lidsky. Filmy - eseje Žít svůj život, Proč nebo Zrcadlení přinesly zásluhou všech zúčastněných originální vhled do existenciálních rovin života. Špáta začal samostatně režírovat. Debut Pod Sněžkou je všední den nese vročení 1962. První velký úspěch získal anketním snímkem Největší přání. (O čtvrtstoletí později vznikl stejnou metodou portrét mladých z konce totality Největší přání II.) Stáří mapoval např. v titulech Respice finem, Poslední dějství, Srdce na dlani. Otázky víry zkoumají filmy Konec světa nebo Evangelíci ze Železných hor. Díky svému povolání hodně cestoval. Země svatého Patricka, Japonsko, má láska, Lidé z hor přinesly divákům v několika minutách špátovskou osvětu, hutnou a pozitivní. Celoživotní vztah k hudbě vážné i populární dokládají Variace na téma Gustava Mahlera nebo Hallo, Satchmo!, záznam pražské Armstrongovy návštěvy. V kratších TV profilech představil např. Libora Peška, Vlastimila Brodského, Jiřinu Bohdalovou, Miroslava Horníčka nebo Vladimíra Renčína.
 
„Někdy náhoda přinesla situaci nebo setkání s člověkem, se kterým se potkáme jednou za život. Nebo se něco díky dobré vnitřní i vnější životní konstelaci dokumentaristovi mimořádně podaří.“ O sobě ani slovo. Jan Špáta je podepsán pod 107 filmy. Poslední, dvoudílná bilance Láska, kterou opouštím, byla uvedena roku 1998. Cen doma i v zahraničí získal na šest desítek. Působil jako pedagog na FAMU i v Německu, dcera Olga se mezi dokumentaristy také úspěšně prosazuje. Stal se čestným občanem Hronova (1999). Jestli máte chuť si přečíst něco smysluplného, doporučuji výběr Špátových fejetonů Mezi světlem a tmou, případně knižní rozhovor Okamžiky radosti. 18 jeho restaurovaných filmů vyšlo v kompletu čtyř DVD. „Utišuj bolesti druhého a tvé vlastní se umenší,“ napsal kdysi. Zemřel 18. srpna 2006 v Praze.