Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Přiznávám bez mučení svou nevzdělanost. Chci-li zjistit, kdo je sorabista, hledám pomoc na Wikipedii. Info pro podobně postižené: jde o člověka, který se zabývá literaturou, historií a jazykem Lužických Srbů, žijících na území východního Německa. Adolfa Černého, narozeného v Hradci Králové 19. srpna 1864, nejmenší slovanská národní pospolitost okouzlila už při první návštěvě. Mohl se tehdy pochlubit maturitou a ukončeným učitelským ústavem a čekalo ho deset roků kantořiny v Hradci. Dalších pět v Praze si zpestřil správcovstvím Národopisného muzea.  
 
Ve volném čase pilně navštěvoval milovanou Lužici. Největší koncentrace původních obyvatel zůstala v okolí města Budyšín (Bautzen). Černý pronikal do tajů jazyka, poznával dějiny, sbližoval se s tamní inteligencí, angažoval se proti germanizaci. Výsledky bádání v oblasti folklóru předložil české veřejnosti v Dodatcích k textům lidových písní. Přispíval do Slovanského sborníku, Zlaté Prahy, Světozoru, Národních listů. Roku 1898 založil časopis Slovanský přehled. Šéfredaktorem byl s přestávkami více než dvě desetiletí. Cestoval i do dalších oblastí obývaných Slovany. Jejich komunitu objevil dokonce poblíže italského Udine. Na pražské univerzitě od r. 1901 zájemcům zprostředkovával výuku polštiny, lužické srbštiny a později také srbochorvatštiny. Je autorem mnoha literárních překladů ze slovanských jazyků do češtiny a naopak. Často je vydával vlastním nákladem. Důležitou roli sehrály zejména práce Lužice a Lužičtí Srbové a Slovanstvo za světové války. Spoluzaložil spolek českých přátel Lužice, prorocky ovšem odmítaje všeslovanské utopie.
 
"Druhý", básnický život vedl jako Jan Rokyta. Jméno si vybral na počest kněze, který žil v Litomyšli v 16. století. Zejména zpočátku se věnoval osobní, spirituální, případně přírodní lyrice (Když se připozdívá, Světla a bludičky, Za Kristem, Pouta a peruti). V Černého - vlastně Rokytově - bibliografii nalezneme též odvážné Balkánské zpěvy, román ve verších Prokop Rybář či vlastenecký Zpěvník pozdního husity. Zrod samostatné republiky přivítal sbírkou Písně osvobozeného otroka. Jednotlivá čísla knížky (Den radosti, Masarykovi Osvoboditeli, Štefánik) často zněla i při oficiálních akcích. Jako znalec slovanské problematiky se účastnil mírové konference v Paříži. Své schopnosti uplatňoval na Ministerstvu zahraničních věcí a čs. velvyslanectví v Polsku.
 
Roku 1927 odešel do důchodu. Přesto dál pilně psal: Prezident Osvoboditel, Věrní a odhodlaní, Nové písně osvobozeného otroka. Už v Národním albu, vydaném roku 1899, byl vybrán mezi 1 000 nejvýznamnějších Čechů 19. století. Člen České akademie věd a umění, Slovanského ústavu, doktor honoris causa univerzit v Praze, Krakově, Bělehradu či Sofii skončil pozemskou pouť 27. prosince 1952 v Praze. Čestného občana Hradce Králové připomíná pamětní deska na Kavčím plácku čp. 1.      
 
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ