Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Metropole východních Čech lákala skvělé architekty vždycky. Josef Gočár, Jan Kotěra, Oldřich Liska. Pozoruhodnou stopu tu však zanechal ještě jeden. Syn literárního kritika a spisovatele Františka Zákrejse se totiž - ke štěstí mnoha českých měst - nepotatil. Pocházel z Prahy (*1. 7. 1880). Po gymnáziu v Truhlářské ulici navštěvoval od roku 1898 architekturu na pražské technice. Do jejích tajů pronikal pod vedením profesorů J. Kouly a J. Schulze. Vedle toho stihl ještě publikovat vlastní poezii v prestižních časopisech Čas, Světozor a Rozhledy.
 
Po absolutoriu fakulty nejprve věnoval pozornost zvelebení kostelů a věží v Praze. Přeložil významnou Wagnerovu knihu Moderní architektura. Zaujal námětem na vytvoření Velké Prahy (realizace až r. 1922). V názorech býval velmi urputný. Když se mu něco nezdálo, neváhal pranýřovat byrokracii i starší kolegy. Přesto (nebo právě proto?) se dostal na stavební úřad magistrátu Prahy a už léta Páně 1911 dosáhl na funkci přednosty sadového odboru. Téhož roku navštívil Anglii a Německo. Zcela ho okouzlila zdejší zahradní města, což se výrazně odrazilo v pozdější Zákrejsově práci. Úspěšně se účastnil mnoha soutěží. V oboru urbanistiky měst stál na špici. Jeho návrhy byly sice spíše tradiční, ale vždy měly systém. Při práci myslel na sociální problémy a životní prostředí. Po zrodu republiky odešel učit na brněnskou techniku, později (1931) se tam ještě vrátil. Zasloužil se o založení Ústavu pro stavbu měst při Masarykově akademii práce, promýšlel první krajinné plány (Ostravsko, Orlické hory). Napsal mnoho odborných článků, např. Vědecké základy stavby měst, Methodické řešení plánů upravovacích, O novostavbu spořitelny královéhradecké, O stavbě měst u nás.Po odchodu z pražského sadového odboru projektoval regulační zástavby měst Polička, Uherské Hradiště nebo Plzeň. Zvláštní pozornost věnoval Hradci Králové, kam se přestěhoval r. 1929. Navrhl jako první plán Velkého Hradce. Kvůli němu se dostal do sporu s Josefem Gočárem, soud skončil smírem. Znechucený Zákrejs pak na obor zanevřel.
 
Svou činorodost přenesl na jiné pole. Už od r. 1911 se zajímal o loutkářství, zpočátku o lidové. Dokonce navrhl postavit budovu pro stálou loutkovou scénu v Praze - neúspěšně. Postupně se prosazoval jako výtvarník, režisér, organizátor. Směřoval k náročnosti. Jako později hradecký DRAK chtěl toto umění zpřístupnit dětem i dospělým. Pro loutky upravil texty Shakespearovy (Hamlet, Macbeth, Večer tříkrálový), troufl si i na Sofoklovu Elektru. Sám spoustu her vytvořil: Sovětská republika pimprlat, Na dně mořském, Hovory zubů, Veliký Drndálek, Ministerstvo veřejné morálky, Dejte mi jinou hlavu, Démoniaaj. Činohru Záhrobí sice plzeňská scéna přijala, leč nikdy neprovedla. Patřil k urputným zastáncům pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Články na jejich obranu publikoval obvykle pod pseudonymem Jan Evangelista Hanka (Prosba věkovitého starce k české vědě, Strašidlo RKZ, Sto nových námitek). Nejdrsněji vystoupil proti názorovým protivníkům jako JUC. Jana Pernerová. Příspěvek nazval "zemanovsky" Tři důkazy o RKZ pro každého, zvláště pro bývalé idioty. Je autorem historického dílka Bitva u Olomouce 1241, vydal výbor z pozůstalosti svého otce.
 
Vladimír Zákrejs zemřel v Hradci Králové 18. 7. 1948. V architektuře vynikl, loutkářství nepochybně oživil. Jen ve sporu o Rukopisy bylo přání otcem myšlenky. Jeho jméno připomíná ulice v Malšovicích.
 
 
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ