Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Sochy a pimprlata mají k sobě blíž, než by se zdálo. Vzorovým příkladem budiž dnešní protagonista. Pravda, tady se geny nezapřou. Už otec, děd a praděd slavili úspěchy jako řezbáři a restaurátoři. Zřídili si v Nové Pace řezbářskou dílnu, kde se i Vojtěch (*16. ledna 1884) vyučil. Po absolvování měšťanky odešel roku 1899 na pražskou Umělecko-průmyslovou školu. Pod bdělým okem prof. Jana Kastnera ji dokončil o šest let později. Umělecké ostruhy získával u staršího bratra Stanislava. Tehdy již uznávaný sochař ho přizval například ke spolupráci na pomníku Františka Palackého, k výzdobě Nové radnice nebo dnešního Hlavního nádraží. Už zde se projevila Vojtěchova osobitost a typický sklon k dekorativnosti a stylizaci.
 
Nikde se to nepíše, ale vsadil bych se, že plastika Milenci (1905) byla aspoň z poloviny inspirována spolužačkou z Umělecko-průmyslové školy Annou Brichovou. Každopádně z ní o tři léta později učinil paní Suchardovou. To už bydleli v bubenečské vile, kterou jim (a sestře Anně) odprodal bratr Stanislav. Z manželství vzešly dcery Anna a Olga. Vojtěch Sucharda si rozuměl hlavně s architektem Kamilem Hilbertem. Díky němu získal prestižní zakázku při dostavbě chrámu sv. Víta, která se protáhla až do r. 1934. Jeho práce v nové části (250 sloupových hlavic  s rostlinnými, zvířecími a figurálními motivy, dekorativní výplně, chrliče, plastiky pelikána a holoubka, dva reliéfy v průčelí) jsou pro vzhled dómu zásadní. I skulptury stojících rytířů na paláci Koruna v Praze jsou od něj. Stopy zanechal také ve Štěchovicích, Nymburce, Prostějově a v Mělníku. Hradec Králové pak vděčí bratřím Suchardovým za sochy Historie a Průmysl na průčelí Muzea východních Čech.
 
Jenže válka slibný rozjezd zastavila. Vojtěch se dokonce dostal do ruského zajetí. Byť i zde tvořil, až po návratu se v uměleckém světě znovu etabloval. S manželkou založili (1920) první loutkovou scénu, určenou výhradně dětem. Jmenovala se původně V říši loutek - od roku 1928 Říše loutek. Nakonec zakotvila v Městské knihovně, kde ji naleznete dodnes. Díky manželům Suchardovým scéna brzy získala evropský věhlas. Principál vytvářel loutky nejen klasické dřevěné, ale i značně nekonvenční (ze soustružených dílů, plošné, stínové). Jeho draci, čerti, Kašpárci nebo Měsíčňané byly originalita sama. Na sochařství však nezapomínal, viz pomníky padlým v Dubicku či v Třeštině u Mohelnice nebo kopie kašny v Loretě.
 
Nejvíce energie však věnoval rekonstrukci Staroměstského orloje. Podílel se na ní celkem třikrát v průběhu let 1912 - 1948. Svou originální vizi, totiž vytvořit protějšek k Mánesovu orloji s odkazy na městský život, neprosadil. Roztrpčený Sucharda ukryl do jedné ze soch dopis, objevený při nedávné rekonstrukci. Říši loutek vedl až do konce roku 1956, kdy ze zdravotních důvodů musel odejít.
 
Skromný, pokorný a poctivý umělec zemřel 31. října 1968 v Praze.
 

VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ