Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

„Soudím, že spisovatel nezná duše jiných, nýbrž jen svou."

 „Byla vždy temnost ve mně, neštěstí a hrůza.“

Zapomenutý literát světové extratřídy. Ekvivalent Kosinského Nabarveného ptáčete. Jenže Josef Karel Šlejhar přišel se svými možná ještě hůře stravitelnými příběhy o dobrého půlstoletí dřív. Jeho osud je úžasný materiál pro psychology, snad i psychiatry. (Mimochodem, Šlejharův bratr několikrát dlel v ústavu pro choromyslné.) Začal... nevíme přesně kdy. Nejseriózněji vypadá datum 17. 10. 1864 ve Staré Pace.

První ze čtyř potomků celkem zámožné rodiny často churavěl. Kvůli napjatým vztahům mezi rodiči hoch prožíval šťastné chvíle jen u babičky. Novopackou měšťanku i pardubickou reálku zvládl bez problémů. Po třech letech studií chemie v Praze, kde znamenitě prospíval, se opět ozvala nemoc. Vzdělávání musel zanechat. Působil v bance Slavia, v rodinném textilním obchodě, jako chemik v cukrovaru v Kopidlně a rafinerii v Pečkách, jako správce keramické továrny. Předem domluvený sňatek s Johannou Nepomuckou (1892) poznamenala smrt několika dětí, ale zejména spory obou manželů. Nepomohl krátký návrat z Prahy do rodného hnízda k rodičům. Hospodaření na zděděném statku v Dolní Kalné skončilo finančním krachem. Rozvod trval několik let. Od r. 1901 až do smrti učil na obchodních školách v Hradci Králové, Kolíně a v Praze. Spořivý a obvykle nepřístupný pedagog se dle svědectví zastával chudých a fyzicky slabých studentů. Za ženu pojal svoji hospodyní - velmi nekonformně, neboť bez požehnání úřadů. "Zlý samotář" Šlejhar hledal často podněty v zapadlých pražských putykách mezi alkoholiky, postiženými či nezaměstnanými. Zemřel 3. září 1914 v Praze, odpočívá na Vinohradském hřbitově.

Josef Karel Šlejhar vstoupil do českého písemnictví v polovině osmdesátých let. Inspirován Dostojevským, Tolstým, Kiplingem nebo Vrchlickým přišel s neskutečně krutými příběhy s vlivem lidového podkrkonošského náboženství. Morbidní, leč uhrančivý autor od počátku tvrdě válčil s cenzurou. Povídky mu tiskly významné časopisy Lumír, Světozor, Rozhledy, Ruch, Národní listy. Velký zájem vzbudila r. 1889 novela Kuře melancholik (zfilmována 1999), líčící osud týraného nemocného chlapce a zmrzačeného kuřete. Části kritiky se ale zmocňovala panika. Bohumil Svozil psal o „zděšené zprávě o povaze života“. Přidal se i J. S. Machar: „To je Šlejhar, mučitel všech, kteří knihy jeho berou do ruky. Inkvisitor duší, kat nervů. Není hroznějšího spisovatele v celé naší literatuře.“ 

Šlejhar nepovolil. Kladné recenze za soubory povídek Dojmy z přírody a společnosti a Co život opomíjí či finanční prémie za knížky V zášeří krbu a román Temno nic nezměnily na faktu, že okruh čtenářů se rapidně zmenšoval. Neprorazil ani jako divadelní dramatik. Ač byl autor plodný (mj. Povídky z výčepu, Z krajského města, Peklo, Lípa, Vraždění, Cvrček mého krbu), během času se na něj víceméně zapomnělo. Nová vydání jeho děl oceňují zejména fajnšmekři. Proklestíte-li se poněkud archaickým jazykem, dostane se vám zážitku "jako když kus masa pleskne o zem". Mistrné popisy přírody se snoubí s obrazy stupňovaného ukrutenství. Oběťmi bývají ti nejslabší - děti, staří, nemocní. Křesťanská naděje jen poblikává, vykoupením je smrt. Syrové, bezútěšné příběhy, proti nimž jsou naše soukromá trable zanedbatelná.

Nechte se zlákat. Spisovatelů Šlejharovy úrovně moc nemáme... Neboť později konstatoval i zmiňovaný Machar: „Jeden z největších prozaiků naší literatury jest u nás vůbec neznámým cizincem. A bude patrně ještě dlouho, poněvadž jeho čas není – až přijde ta lepší budoucnost, bude Šlejharovo dílo jedním z těch, jimiž se budeme chlubit před Evropou.“

VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ