Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Tak idylický domeček aby člověk pohledal. Jako z pohádky. Zvlášť na jaře, kdy všechno kvete. Stačí zajít v Rychnově kousek od autobusového nádraží k pravému břehu řeky Kněžny. V seznamu nemovitých kulturních památek uvádějí čp. 458 coby příklad vernakulární (venkovské) architektury pod rč. 2208 v souboru Chaloupky. Pomník před ním zvěstuje, že se zde v početné řemeslnické famílii 11. listopadu 1734 narodil spisovatel, historik, pedagog a vlastenec František Martin Pelcl. 

Z maloměsta vede na výsluní dlouhá a trnitá cesta. Ta Františkova se odvíjela od rychnovské školy, tamního piaristického nižšího gymnázia, královéhradeckého jezuitského gymnázia přes univerzitu pražskou (teologie, později práva) až k vídeňské (historie, mluvnice, estetika). Ne všechny obory se mu podařilo dokončit. Nějaký čas po návratu (1761) se na něj usmálo štěstí. Dostal místo domácího učitele ve významných českých šlechtických rodinách - nejprve u Šternberků, později u hraběte Nostice. Kromě výchovy urozených potomků se věnoval též pořádání knihoven. Spisy a archivy, které obsahovaly, velmi přispěly k jeho národnímu uvědomění a zájmu o historii rodného jazyka. U Nosticů potkal podobně nadšeného mladšího kolegu Josefa Dobrovského. Jako návštěvník tzv. Nosticových salonů poznal výkvět české inteligence. Z jejich debat se zrodily časopisy Pražské učené zvěsti, Rozpravy a Obrazy (vydávané ovšem německy) a Soukromá společnost česká, později transformovaná do Královské české společnosti nauk.   

Dráhu spisovatele a nakladatele zahájil r. 1773 drobnějšími portréty českých učenců a umělců posledního století. Doslova bombou bylo publikování Balbínovy Rozpravy na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Už podtitul „Stručná, ale pravdivá rozprava o šťastném kdysi, nyní však přežalostném stavu království Českého, zejména pak o váženosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících" způsobil zákaz šíření knihy a zabavení zbylých výtisků, nicméně Pelclovi se dostalo od příznivců lichotivého přízviska Arcičech. K renesančnímu cestopisu Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic připojil předmluvu, v níž zdůraznil přednosti české řeči a uvedl její přední představitele. Uvědomme si, že v oné době musel autor lavírovat mezi vejci a šifrovat svá sdělení o nic méně než třeba spisovatelé za normalizace nebo nacistické okupace. Další tituly následovaly poměrně rychle: velmi populární Stručné dějiny Čechů od nejstarších dob do doby dnešní, monografie Císař Karel IV., král český a Životopis římského a českého krále Václava, Spisovatelé dějin českých, Dějiny Němců a jejich jazyka v Čechách. Výjimečné místo v Pelclově bibliografii zaujímá Nová kronika česká, psaná česky. Pro českou veřejnost se stala jedním z nejdůležitějších děl celého obrození. Jeho Paměti, hodnotící vládu Josefa II. a Leopolda II., si kvůli kritičnosti na vydání musely počkat až do roku 1931.
 
Pelclova hvězdná hodina přišla 13. března 1793. Zejména díky úsilí české šlechty se stal prvním profesorem českého jazyka na univerzitě v Praze. Jeho nástupní projev, apel na obranu českého národa a jazyka, vzbudil všeobecné nadšení. Na škole strávil dalších šest let v pilné práci, než jej choroba donutila k odchodu. František Martin Pelcl, zakladatel moderní české historiografie, zemřel 24. 2. 1801 v Praze. Odpočívá na malostranském hřbitově. Rychnováci po něm pojmenovali gymnázium, F. M. Pelcla najdete také mezi významnými osobnostmi na budově Národního muzea.