Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Ve snu mě nenapadlo, že Čech z Potštejna může věnovat život Rumunsku a Albánii. Jan Urban Jarník to ale tak chtěl - a měl. Ze zapadlého podorlického městečka, kde se 25. května 1848 narodil, ho vedla cesta za vzděláním nejprve do Vysokého Mýta a na gymnázia v Rychnově a v Hradci Králové. Poté nastoupil na univerzitu ve Vídni (1870). Jazykově evidentně fenomenálně nadaný mladík si ke studiu vybral dva nesouvisející obory – sanskrt a srovnávací mluvnice jazyků novějších, hlavně románských. Když pak složil státní zkoušku, navštívil Paříž. Učil na několika vídeňských školách, získal titul doktora filozofie.  
 
Po rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity r. 1882 se stal mimořádným profesorem na její české větvi, 1888 pak řádným. Vykonával funkci ředitele románského semináře, byl členem zkušební vědecké komise pro učitelství. Znovu si zajel do Paříže, ovšem největší pozornost věnoval rumunštině a Rumunům. Několikrát do jejich země zavítal. Oblíbil si Sedmihradsko, kam v té době přibyla řada českých vystěhovalců. Tamní kulturu obohatil mj. překladem románu Boženy Němcové Babička (vyšla pod názvem Bunica) a již zapomenuté knížky kněze Františka Pravdy Vojáček nováček. Do českých i rumunských periodik přispěl mnoha popularizačními články (Listy z cest filologa, Národní písně a popěvky ze Sedmihradska, Vzpomínky na pobyt mezi Rumuny) i knihami (Rozmluvy s raněnými vojíny rumunské národnosti). Dokonce se účastnil jednání o navázání diplomatických styků mezi Československema Rumunskemroku 1919 a setkal se s královským párem. Mezi objekty svého zájmu zahrnul rovněž výše zmíněnou albánštinu (Příspěvky ku poznání nářečí albánských). Jeho hlavním zájmům se poněkud vymyká práce Dvě verse starofrancouzské legendy o sv. Kateřině alexandrijské.
  
Snažil se podporovat chudé žáky, získal přezdívku „otec studentů“. Později zintenzívnil svou letitou činnost ve zkrášlování obcí. Potštejn se díky němu stal žádanou destinací pro dovolené jeho pražských kolegů. Roku 1904 stanul v čele Svazu českých okrašlovacích spolků v Království českém, na jehož vzniku se významně podílel. Program shrnul v brožuře Podstata, cíl a organisace okrašlování, hlavně po stránce národohospodářské a esteticko-výchovné. Svaz úspěšně fungoval až do násilného rozpuštění r. 1951. Byl řádným, popřípadě čestným členem spousty spolků českých, rakouských, francouzských a samozřejmě rumunských. Zevrubně zpracované heslo měl v Ottově slovníku naučném. O jeho práci často referovaly Národní listy. Napsal několik autobiografických črt, například Jak jsem šel na studie, Kus ze života chudého českého studenta ve Vídni, Cesta, kterou jsem šel. Syn Hertvík pokračoval v otcových šlépějích a stal se také romanistou. Druhý potomek Vojtěch byl významným matematikem.
 
Prací naplněný život Jana Urbana Jarníka skončil 12. ledna 1923 v Praze. Svou ulici má v rodné obci, u Kralup nad Vltavou si můžete vyšlapat strmé Jarníkovy schody na vrch Hostibejk.  
 
 
 
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ