Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

„Vynálezce“ polky, pořád jednoho z nejpopulárnějších tanců českých plesů, přišel na svět 30. září 1803 v Nové Pace. V chudém kraji na růžích ustláno neměl. Díky talentu a učiteli z obecné školy Šádkovi rychle ovládl housle, harfu, flétnu a klavír, tehdy vlastenecky a poeticky zvaný libozněn. A jako třináctiletý (!) zbrázdil s místní kapelou Rusko, Německo, Polsko a další kraje. Spoluhráči brzy akceptovali jeho vůdčí úlohu v souboru. Přes rostoucí popularitu se po čase vrátil do rodného kraje. Při návštěvě v nedalekém Kopidlně ho místní farář přesvědčil, aby nastoupil na jičínský učitelský kurz. Kariéru začal coby kantorský pomocník. Další štace ho zavedly do Kolína a Střevače. Od roku 1838 působil následujících pětatřicet let v Kopidlně. Mládež školil v hudbě, pravopisu a češtině.
 
Protože Hilmar se dovedl otáčet také na parketu, neunikl jeho pozornosti nový tanec. Původně mu říkali nimra či maděra, později půlka, z čehož zřejmě vznikl název polka. Hilmarovy úpravy káply publiku do noty – tempo bylo pomalejší než populární šotyš, zato rychlejší než u nimry. První polku vydal tiskem ještě anonymně (Polka – Nationaltanz, 1837). Jenže její obliba raketově rostla téměř po celé Evropě, takže u dalších už je jako autor uveden.Největším úspěchem se stala Esmeralda, pojmenovaná údajně podle cikánky z Hugova románu Chrám Matky Boží v Paříži. Následovaly Ochotnická, Jiřinka, Vlastenka atd. Na kontě má František Matěj Hilmar na 200 skladeb převážně tanečních (např. Zdar kopidlenskému cukrovaru). Zabrousil však rovněž do chrámové hudby (mše, drobnější církevní dílka).
 
Ač povoláním pedagog, František Matěj Hilmar býval asi kujón z mokré čtvrti. Soudím tak z textu Písně k oslavě piva starohradského, uchovávaném ve Státním okresním archivu Jičín:
„Je-li pivo dobré, starohradské, / chutnávává, chutnávává jak víno, / jak víno, jak víno žampanské. (…) Někdo chytí kocoura, rarara, ach kocoura, / jiný zase opici, cicici, aj opici. (…) Tak jen, páni, pijme s chutí, / pan starý nás k tomu nutí. (…) A čím? / Dobrým pivičkem, naším mazlíčkem! (…) Nutí, nutí, nutí, nutí! / My si z toho neděláme nic, / ať si má kdo třeba sto opic!“
 
Hilmar se kromě hudby věnoval i včelařství. S kapelou jste ho mohli potkat při poutích, posvíceních a tancovačkách. I šlechtici ze zámku ho občas pozvali. Ocenění nasbíral v životě víc než peněz. Jistě ho nejvíc těšila přízeň prostých lidí, jako muzikanta potom pochvala kolegů Antonína Dvořáka a Johanna Strausse staršího. Dokonce i „rudý dědek“ Zdeněk Nejedlý uvedl, že na Bedřicha Smetanu měly polky Františka Hilmara zásadní vliv. Hilmarova dílka najdete na hudebních nosičích (Marienbader Elegien, K. u. K. Festkonzert, Vol. I, Nejhezčí polky Františka Matěje Hilmara) na YouTube pak ve špičkovém podání České filharmonie s Václavem Neumannem. Jeho melodie zní v dokumentu Bedřich Smetana - život žitý za živa (2012). Jméno Hilmar nechybí v Pazdírkově hudebním slovníku naučném, Československém hudebním slovníku nebo v Malé encyklopedii hudby.
 
Zemřel 1. 10. 1881 v Kopidlně, pohřben byl na tamním hřbitově. Místo jeho posledního odpočinku stráží socha Antonína Suchardy. Kopidlno po něm pojmenovalo hlavní náměstí a ulici navrch. Právem.