Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Četli jste něco od Čapka? Impertinentní otázka, co? Ale vsadil bych se, že ne. Pokud ovšem máme na mysli Čapka s křestním jménem Jan Blahoslav. Přišel na svět 6. 11. 1903 v Třebechovicích pod Orebem. Celá rodina praktikovala evangelickou víru. Po třebechovické obecné škole pokračoval na gymnáziích v Pardubicích a v Hradci Králové, zkoušku dospělosti složil v Rychnově nad Kněžnou (1923). Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy si zvolil češtinu a angličtinu. Mezi jeho profesory najdeme známá jména – Vlček, Smetánka, Mathesius, Jakubec, Hýsek. Pod Hýskovým vedením získal roku 1927 doktorský titul za práci o J. V. Sládkovi. Protože při studiu zvládl i Státní knihovnickou školu, uplatnil své znalosti v seniorátu Českobratrské církve evangelické. Následujících šest let působil v redakci časopisu Kostnické jiskry, coby tajemník Extenzí vysokých škol, těsně před válkou i na Ministerstvu zahraničí. Měl přednášky o českém písemnictví na Husově evangelické bohoslovecké fakultě. Během protektorátu bychom J. B. Čapka nalezli v lexikografické a bibliografické komisi ČAVU nebo na pražské konzervatoři, totálnímu nasazení však neunikl ani on.   

Po osvobození vedl kurs literárních dějin na Vysoké škole obchodní a byl jmenován profesorem české literatury na FF UK. Jenže Čapkovo náboženské přesvědčení po únoru 1948 vysloveně vadilo a on se ho vzdát nechtěl. Musel změnit působiště. Odešel do Památníku národního písemnictví (1959) a později do Ústavu dějin Univerzity Karlovy. Jeho zkoumání osobnosti Jana Amose Komenského zaujalo akademiky v cizině. Díky relativnímu uvolnění poměrů v šedesátých letech mohl přednášet nejen v Evropě (Anglie, Švýcarsko, Švédsko, Polsko aj.), ale dokonce i v Indii. Znovu nastoupil na Filozofickou fakultu. Získal titul doktora věd, jenže s počátkem „normalizace“ byl nuceně penzionován. Publikační možnosti mu nabídl jedině samizdat.     

Jan Blahoslav Čapek spolupracoval s časopisy a deníky Host, Zvon, Rozpravy Aventina, Čin, Kritika, Lidové noviny, Literární rozhledy a dalšími, i zahraničními. Jeho slovesná tvorba není rozsáhlá, například prózy Zlomený kmen a Setkání. Novela Za jazyk přibitý (1970) líčí drastický příběh skutečné osobnosti, staroměstského písaře Mikuláše Diviše, zatčeného po bělohorské porážce 1621. Byl odsouzen k vyříznutí jazyka a deportaci do Uher, trest mu zmírnili na dvouhodinové přibití jazyka k šibenici, což provedl známý kat Mydlář. Vydal také několik básnických sbírek - parafrázi biblické Písně písní vyzdobila ilustracemi Toyen.

JBČ psal věci speciální, avšak rozhodně ne nedůležité. Jeho význam spočívá v odborných pojednáních o starší české literatuře a ideové a mravní problematice. Zajímal se o „učitele národů“ Komenského, Masaryka, o národní obrození, slovenskou literaturu, byl redaktorem, autorem studií, antologií, výborů či překladů. Uveďme aspoň Československá literatura toleranční 1781 – 1861, Zápas o svobodu v zrcadle československé literatury, Betlémská kaple v české literatuře, Dvě kapitoly o baroku. Tituly Paradox české renesance a esej Zápas o nové lidství a program nového českoslovenství vydala ovšem nejdřív zahraniční nakladatelství. Když Jan Blahoslav Čapek 10. září 1982 v Praze zemřel, nekrology byste v oficiálním tisku s čestnou výjimkou Lidové demokracie hledali marně. Výbor z Čapkova díla vyšel pod názvem Literární studie. Medailon mu věnovala Česká televize v cyklu 72 jmen české historie.

„Spíše než hříčkou osudu bývá člověk hříčkou svou vlastní. Ale i tak - či ještě k tomu - je podstatně ve svém údělu determinován stavem světa, do kterého se zrodil.“ — Jan Blahoslav Čapek

 

VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ