Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Když se Antonín Bednář 1. listopadu 1896 ve Vamberku narodil, zdálo se, že budoucnost má jasně narýsovanou. Jakožto syn majitele výrobny zdejších proslavených krajek nastoupil do obchodní školy v Praze. Jenže mladíka více než kanýry a dámská móda zajímala hudba. Věnoval se jí zprvu privátně. Na pražské konzervatoři měl štěstí na profesory zvučných jmen. Mentorem ve hře na klavír mu byl Jan Heřman. Do tajů skladby ho zasvěcoval sám Josef Bohuslav Foerster, při studiu dirigování dostával cenné rady od Františka Spilky a Karla Boleslava Jiráka.  

Po absolutoriu školy na podnikání zapomněl úplně. V hudební oblasti se snažil uspět na několika frontách najednou – jako klavírní sólista, jako skladatel, dirigent a jako sbormistr. Při vlastní tvorbě mu byl nejbližší Vítězslav Novák. Bednář rád psal zejména pro klavír (Z prázdnin, Z mládí, Melancholické skladby, Sonatina, Sonáta pro housle a klavír). Dirigování si vyzkoušel třeba u stodvacetičlenné Šakově filharmonii, téměř zapomenuté ambiciózní a krátkodobé konkurentky České filharmonie, která fungovala těsně po vzniku našeho samostatného státu.

Dvacátá léta se pro něj stala asi umělecky vůbec nejúspěšnějšími. Od pultíku vedl Českou filharmonii, Orchestr Československého rozhlasu a další prestižní evropská tělesa v Německu, Rakousku, Polsku či Rumunsku. V mezidobí let 1922 - 23 dokonce doprovázel slavného operního pěvce Pavla Ludikara na turné v severní Americe. Roky 1924 - 1925 strávil jako korepetitor v Brně. Byl mj. iniciátorem vzniku kuriózního Orchestru českých železničářů. Národní divadlo uvedlo v sezoně 1923/24 jedenáctkrát Večer Rabíndranátha Thákura v Bednářově textové a hudební úpravě. K představením Čitra a Poštovní úřad téhož spisovatele vytvořil scénickou hudbu.  

Gró jeho muzikantství ovšem hledejme ve sbormistrovské práci. Vedl či založil spoustu různých souborů - pěvecký spolek Praga, Vinohradský Hlahol, Starobrněnský Hlahol, Pěvecké sdružení pražských učitelek, Pěvecké sdružení východočeských učitelů atd. Jejich repertoár obohacoval svými dílky. Inspirací mu byly obvykle texty národních básníků J. V. Sládka (V náruči boží, Co z prachu vzešlo, Luhy, luhy zelené), J. Vrchlického a A. Sovy (Naše lesy, rybníky), v jiných oslavoval Československo (Českým legiím, Cestou k vítězství, Pozdrav republice).

Antonín Bednář odešel na cestu do hudebního ráje velmi předčasně 2. března 1949 v rodném Vamberku.