Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Podivuhodný všeuměl přišel svět 28. března 1906 ve znamení Berana. Do matriky ho zapsali jako Josefa Mrázka, druhé příjmení zvolil později z úcty ke svému rodišti, Hořicím v Podkrkonoší. Mrázkovi se v penězích rozhodně netopili – otec byl pokrývač, matka pracovala jako tkadlena. „Poměry v rodině byly takové, že už v 11 letech věku svého jsem se musel tahat z nádraží se zavazadly. Hlad byl zmírněn,“vykládá v televizním dokumentu z roku 1970. Školu měl rád, oblíbil si zpěv, tělocvik a čtení. Vyučil se tkalcem, ale dělal přidavače u zedníků, cirkusáka, dlaždiče, čeledína, kočího etc. po Čechách.
 
Už v devatenácti letech pózoval na hořické sochařské škole u profesorů Suchomela a Kociána, což ho bavilo. Když přišel do Prahy, uplatnil se počínaje rokem 1929 jako zajímavý typ na UMPRUM, v Akademii výtvarných umění i v soukromých ateliérech. Podle svých slov stál Karlu Pokornému modelem pro sochu Aloise Jiráska. Tenhle „boží člověk“, součást výtvarnického inventáře, měl asi jako jediný v republice v dokladech uvedeno povolání „model – umělec“. Sám sobě pak udělil neodolatelný titul "modelissimus".
 
Od konce let třicátých se výtvarnému umění věnoval rovněž aktivně. První výstavu měl v pražské Nové síni s malířem Daliborem Pokorným v devětašedesátém. Jeho naivní, ale upřímná dílka si našla příznivce i mezi intelektuály. Obraz Král Karel IV. poslouchá proroctví byl dokonce součástí české expozice na EXPO v Montrealu. Vystavoval samostatně nebo kolektivně v Olomouci, Brně, Jihlavě, Praze, Pezinku, Hodoníně. V neposlední řadě proslul Joža Mrázek Hořický neotřelými verši. Už názvy postačí: Posmrtná vzpomínka na zemřelého bohéma, Vysoce vážený Sergeji Vasiljeviči, K jmeninám velikého budovatele socialismu... Postupem času se staly součástí sborníků Bosé nožky, Kupte si štěstí v bazaru, Kámen do voda (sic!). Pod jeho jménem vyšel titul Louskáček básní Joži Mrázka Hořického. Velký hit měl kdysi Ivan Mládek s jeho textem Krychle: Když jsem šel do Michle/tížily mě krychle/když jsem sundal krychle/tak jsem šel zas rychle.
 
Veřejnosti ho představil Jaromil Jireš v dokumentu Srub. Nepřehlédnutelnou úlohu sehrál v podceňovaném „sochařském“ Papouškově snímku Nejkrásnější věk (1968), v němž se vrátil na půdu AVU. Jako cholerický model dvakrát úplně mimo kontext vykřikne: „Chceme mír! Chceme mír!“ A konec snímku patří zase jemu: „To se mi líbí! On je mladík těla a já jsem mladík ducha! My jsme oba mladíci. A vy všichni jste staříci! Já biju do mříže duchem a on bije do mříže tělem! A my tu mříž rozbijeme!“ Mihl se ještě v komedii Matěji, proč tě holky nechtějí?
 
Portrét hořického „génia“, který bydlel nad restaurací v Černošicích, natočila pro TV Jana Michajlová.V bytě to vypadalo asi jako v jeho hlavě – chaos, nepořádek, jedno přes druhé. Joža se ale nestylizoval, byl o své výjimečnosti přesvědčen. („Až já doopravdy umřu, odejde se mnou jedna celá umělecká epocha.“) Bezelstně vypráví do kamery, jak na vánoční návštěvě ke štice vypil dva litry vína – „protože měl po ní žízeň“. „Jsem malíř, básník, hudebník, herec, zpěvák, recitátor, imitátor. Kam se na mě hrabe Strýček Jedlička!“Vzápětí zakokrhá a zaštěká… Vrcholem snímku je přednes dadaistické básně, kdy Joža hraje obě úlohy:
LUNA VOJÁKA
Hle, luna již vychází./Tam však velitel přichází!/Soudruhu veliteli!/Viděl jsem je v jeteli,/když jsem se vám schoval./Vy jste právě obhlídku konal./Neviděl jsem vás, vojíne./Ale to si ještě povíme!/Vojáci jsou kamarádi provždycky!/Joža Mrázek Hořický
Joža Mrázek Hořický, autor stále platného dvojverší Nežli dělat kýče, chop se raděj rýče, zemřel 7. prosince 1984 v Černošicích u Prahy.