Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Lidé nejsou černobílí a historie spravedlivá, což se ví dávno. Kdo po letech spravedlivě rozsoudí, jak se všechno odehrálo? Klasickým příkladem je život Josefa Němce, známého spíš jako manžela spisovatelky Boženy Němcové. Na svět přišel 10. července 1805 v Novém Bydžově. Tatínek měl zajímavé povolání – kloboučník. Syn navštěvoval hradecké gymnázium. Kvůli kázeňským výstřelkům ho musel opustit. Přešel do Prahy, kde ho k vlastenectví nasměroval jeho pedagog Josef Jungmann. Němcova vzpurná nátura způsobila, že nedokončil ani následná univerzitní studia. Dostihli ho rakouští vojenští páni, sloužil v Itálii.

Roku 1832 se mu podařilo odejít k finanční stráži. Jenže kvůli politickým názorům nikde dlouho nevydržel. Tahle jinak protivná záležitost ho zavála v letech 1836 – 1838 do Červeného Kostelce. Poznal tady Barboru Panklovou. I ji švarný, černovlasý a vzdělaný (ovládal čtyři jazyky!) český patriot aspoň zpočátku zaujal. Patnáctiletý věkový rozdíl byl tehdy zanedbatelný. V září 1837 se slavila svatba. Téměř vzápětí však nastaly problémy. Těžko říct, zda byl Josef příliš autokratický, či jeho žena moc volnomyšlenkářská. Ke klidu nepřispělo neustálé stěhování (Josefov, Litomyšl, Lanškroun). Důležitou štací se stala Polná (1840). Manžel i místní obrozenci dovedli budoucí spisovatelku od četby německy psaných knih k těm českým. Právě v Polné si taky změnila jméno Betty na Božena. Postupně se v manželství narodily čtyři děti. Díky Němcovu povýšení doputovala rodina r. 1842 do Prahy. Vlastenecké smetánce je představil dr. Čejka, takto Boženin lékař a první z jejích ctitelů. Spřátelila se s výkvětem českých umělců, začala sama psát. S manželem se stali členy Matice české. I Josef Němec publikoval, vzdělával se, zajímaly ho přírodní vědy. Zvolil pseudonym Bořivoj N. Bydžovský. (Ach, to rodné město.) Své ženy si vážil a podporoval ji, byť evidentně těžce nesl, že působí v jejím stínu.

Po několika letech se opět roztočilo byrokratické kolečko a museli hlavní město opustit. Později vzal Josef v zájmu zlepšení finanční situace místo v Uhrách, Božena se vrátila do Prahy. Výjimečně krásná a inteligentní paní v mimomanželských stycích rozhodně celibát nedržela. (Eliška Krásnohorská: „Božena si nikdy nečinila skrupulí, šlo-li o podmanění mužského srdce.“) „Lovila“ klidně o deset let mladší muže, což jí vyčítala pražská společnost a po čase též dcera Theodora. Většinu milenců prudkost a opravdovost jejích citů zaskočila, ze vztahu vycouvali první. Někteří zachovali diskrétnost a dekórum (Václav Bolemír Nebeský, Vilém Dušan Lambl), jiní se skalpem slavné literátky až nechutně honosili (Jan Evangelista Helcelet). Roku 1856 byl Němec penzionován. S manželkou se střetl kvůli budoucnosti dětí. Sepsal žádost o rozvod (kterou ale nikdy nepodal). Bolest, žárlivost, ponížení, ješitnost. Když se přidala Němcova pověstná prchlivost, jak to mohlo dopadnout? Několikrát ji surově napadl, až tak, že se musela uchýlit na policii. Moc vlastenců se asi jeho reakci nedivilo. Ač smrtelně nemocná spisovatelka odešla do Litomyšle, poslední chvíle strávila v pražském bytě svého chotě. Další léta se Josef Němec staral hlavně o děti a vnuky. Má ovšem nepopiratelné zásluhy na zpřístupnění Boženina díla. Svůj pohled na bouřlivé manželské soužití vtělil do svazku Z pamětí Josefa Němce, chotě Boženy Němcové (1928). A možná nejpregnantněji jeho život zhodnocuje název knihy Vladimíra Drnáka z roku 1938: Manžel slavné ženy. Josef Němec zesnul 17. září 1879 v Táboře.