Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Pro inteligentního člověka musí být příšerné sledovat úbytek vlastních sil, vědět, že radosti života mu budou navždy odepřeny. Tento krutý úděl postihl nadějného spisovatele Jindřicha (Jindru) Imlaufa. Už rok po jeho narození (2. září 1881, Nové Město nad Metují) rodičům lékaři sdělili, že jejich druhé dítě trpí kostní tuberkulózou. Otec brzy zemřel, matka zůstala s Jindrou a jeho sestrou sama. Kvůli chorobě chlapec často vynechával školu. Vzdělávala ho milovaná, milující a obětavá maminka, případně soukromý učitel. Tělesný handicap Jindra nahrazoval bohatým duševním životem. Osvojil si cizí jazyky (polštinu natolik, že z ní byl schopen překládat), hodně četl. Miloval - víceméně zprostředkovaně - přírodu. Vlastnil rozsáhlou kolekci motýlů, brouků, rostlin a minerálů. Propadl také tehdejší technické novince, zapojil se do činnosti Klubu fotoamatérů. Fotografoval, psal odborné příručky, články do Fotografického obzoru, byl autorem pohlednic Nového Města, úspěšně se prezentoval na výstavách. Snímek Podolský hřbitov je v knížce Žeň světla a stínu, která představovala tehdejší nejdůležitější tvůrce. Dnes bohužel zůstalo z Imlaufových fotografií jen torzo.         

Přes zhoršující se zdravotní stav vyráží ve čtyřiadvaceti na dobrodružnou výpravu vlakem do Ruska a Pobaltí. Kromě berlí veze fotoaparát. Za dva a půl měsíce zhotoví 400 snímků, tvořících doma jádro přednášky V oblasti Baltu. Do Ruska se dostal přes Polsko ve zjitřené revoluční době. Vyhledával památky, pohyboval se ale i mezi nejchudšími. Byť později v cestopisu Za ruskou hranicí (1907) pranýřoval carský útlak Poláků nebo přílišnou příchylnost místních k vodce, dospěl až nekritickému panslavismu. ("Ruský lid, nevysílen západní dekadencí, šťastně se vymotá z nynějšího labyrintu... Všichni my ostatní Slované přijdeme se hřáti k tomu světlu čisté lásky a dobra.") U tak bystrého člověka přece jen zamrzí výpady proti "židům a kmenům rasově nepřátelským Slovanstvu".        

Jindra Imlauf započal literární dráhu roku 1904 povídkami, ze kterých sestavil tituly Tesknice (1912) a Pod sedmi pečetěmi (1913). Ústřední myšlenkou je láska a nevyhnutelnost osudu. Ne náhodou jeho hrdinové bývají vážně churaví. Jejich vnitřní život znal autor dobře. Proto vyznívají Imlaufovy práce přesvědčivě, stejně jako v dalším svazku Jas a stín ženy. Chválená próza Samojed o člověku, který nemůže žít plným životem, na vydání čekala šest let. O rok dříve se objevil originální román v dopisech Churavec. Dialog čtyřiadvaceti dopisů mezi umírajícím chlapcem a jeho dívkou přes veškerou tragičnost oslavuje lásku, která jediná může zvítězit nad smrtí. 

Přítel manželů Macharových, Elišky Krásnohorské, Josefa Pekaře a dalších zemřel 25. 8. 1921 ve městě, kde se narodil.