Kulturní, společenské, sportovní akce v Hradci Králové a okolí

Ostroměř s přibližně třinácti sty obyvatel může být pyšná hned na tři občany: filmaře Karla Zemana, bývalého člena divadla Drak loutkáře Matěje Kopeckého a spisovatele Eduarda Štorcha. Posledně uvedený se zde narodil 10. dubna 1878. Tatínek coby nádražák musel často měnit působiště, tudíž základní školní docházku Eda absolvoval na několika místech. Jako jedenáctiletý se dostal na hradeckou reálku, odkud přešel na Český ústav ku vzdělání učitelů. Po maturitě nastoupil do zaměstnání. Svobodomyslnými ideály nadřízené vysloveně dráždil. Na přelomu století vystřídal řadu štací ve východních a pak i v severních Čechách. Zdejší pobyt ho přiměl přemýšlet nad bídou, které viděl kolem víc než dost. Vznikly studie Sociální postavení dětí v severočeském revíru a Děti v severočeském revíru, což mu přineslo další existenční problémy.
 
Naštěstí roku 1903 dostal místo v Praze. Působil na několika školách a 27. dubna 1907 vstoupil do stavu manželského. Během první světové války pracoval jako poddůstojník zdravotní služby. Ve službách nové republiky strávil dva roky na Slovensku, poté se vrátil do hlavního města. Byl pedagog a vychovatel tělem i duší. Od kolegů se však lišil tím, že se snažil mj. do praxe uvést Komenského heslo „Škola hrou“. Byl aktivním skautem s přezdívkou Sachem. Doporučoval co nejčastější pobyt žáků mimo zatuchlé třídy, přátelský kontakt s pedagogy, výchovu pohybovými aktivitami a manuální prací. Vrcholem tohoto úsilí v letech 1925 – 34 se stal projekt Dětská farma. Na Libeňském ostrově na pronajatém pozemku zřídil hřiště se školou v přírodě, které navštívil i T. G. Masaryk. Eduard Štorch vymýšlel a finančně podporoval lyžařské kurzy nebo zájezdy chudých dětí k moři.  
 
Tou dobou ho už veřejnost znala jako uznávaného a populárního spisovatele. (Jeden Štorchův obzvlášť kuriózní pseudonym zněl Edus Štorchus-Ciconius Troglodytus.) Začínal článečky v nejrůznějších periodikách - Osvěta lidu,Národní politika,Učitelské noviny, Posel z Budče. V nich se věnoval odborným otázkám (Reforma školního dějepisu, Počátky života pozemského).Rozhledy mládeže začaly roku 1907 otiskovat na pokračování dílko Člověk diluviální, předobraz pozdějších populárních Lovců mamutů. Pochopil, že atraktivním příběhem upoutá pozornost studentů lépe než bezduchým memorováním dat. Věnoval se amatérsky archeologii, prodejem sbírek dotoval své aktivity. A knížky, které později často přepracovával, přibývaly: U Veliké řeky, Osada Havranů, Bronzový poklad, Zlomený meč, Hrdina Nik, O Děvín a Velehrad. Na jejich úspěchu měli velký podíl znamenití ilustrátoři – od Zdeňka Buriana přes Jana Konůpka až po Ondřeje Sekoru. Za svou práci získal Rambouskovu cenu za literaturu pro mládež (1938) a Cenu Boženy Němcové hl. města Prahy.
 
Osobní život měl ale Eduard Štorch těžký. Vyrovnával se s duševním zhroucením, slepotou pravého oka, staral se o manželku na vozíku. Roku 1939 odešel do důchodu. Přesto se dál veřejně angažoval přednáškami, texty, články. Byl členem mnoha organizací a spolků, například Dědictví Komenského, Společnosti Národního muzea, Svazu junáků-skautů, Tábornické rady a mnohých dalších. Své vzpomínky nazval Konfese učitele literáta, vyšly r. 1946. Po roce 1948 se vděku nedočkal. Komunisté mu zabavili domek v Lobči i půlku bytu v Praze. Štorch proto věnoval literární pozůstalost Vlastivědnému muzeu v Hořicích. Do šera dávných věků odešel 25. června 1956 v Praze. Jeho dílo však žije dál. Mamutík, Sokolí oko a krásná Minehava budou budit z předpubertálních snů další generace mladých. Pomůže jim v tom nechtěně komická „pravěká“ filmová trilogie Jana Schmidta ze 70. let, dokument Eduard Štorch, lovec mamutů, CD Osada Havranů a Lovci mamutů. Muzeum Eduarda Štorcha a dalších rodáků najdete pochopitelně v Ostroměři.
  
 
 
VE SPOLUPRÁCI SE STUDIJNÍ A VĚDECKOU KNIHOVNOU V HRADCI KRÁLOVÉ